Jan Neruda

Jan Neruda
(10. 7. 1834 – 22. 8. 1891)

1.ÚVOD

Český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik, hlavní představitel generace májovců spolu s V. Hálkem. Jako jeden z předních mluvčích byl po uveřejnění almanachu Máj v roce 1858 nucen obhajovat program své generace, proti kterému vystoupili konzervativci v čele s historikem J. Malým s výtkami pesimismu, kosmopolitismu a odklonu od národních tradic. Tento polemický zápas ho zároveň přivedl k literární kritice. Jan Neruda nakonec všechny výtky vyvrátil a program májovců obhájil. Po maturitě na gymnáziu (1853) studoval práva a filosofii. Byl redaktorem deníků 'Čas' (1861), 'Hlas' (1862-64) a 'Národní listy' (1865-91) a beletristických časopisů 'Obrazy života' (1859-60), 'Rodinná kronika' (1863), 'Květy' (1865-67) a 'Lumír' (70. léta). Ve své době byl ceněn především jako žurnalista, jeho básnické dílo ocenila až generace lumírovců. V rané básnické tvorbě vyjádřil svou romantickou rozervanost, kterou zahalil do ironie a provokativního cynismu. Později byl průkopníkem realistického pohledu na svět v poezii i v próze. Vrátil se k obrozenské tradici lidových balad, křesťanských mýtů a historických romancí, aby je přiblížil současnému vnímání. Stal se zakladatelem moderní české fejetonistiky – napsal přes dva tisíce fejetonů cestopisného, zábavného, umělecko-kritického, politického, sociálního, osvětového a kulturního charakteru. Jeho mnohotvárný a jazykově moderní publicistický styl ovlivnil další vývoj české žurnalistiky. Zemřel v rodné Praze.

2.ŽIVOTOPIS

Narodil se v Praze na Malé Straně v ulici Ostruhová (dnešní Nerudova) v domě U Dvou slunců. Pocházel z chudé rodiny; otec – vojenský vysloužilec byl kantýnským v újezdských kasárnách, matka – prostá, pobožná žena, byla služkou u francouzského vědce Jáchyma Barranda. Otec měl krámek a později trafiku.
Neruda chodil do školy na Malé Straně, nejprve německé a teprve roku 1850 přestoupil na akademické gymnázium (tehdy sice krátce, ale jediný český ústav toho druhu). Po maturitě vystřídal několik krátkodobých zaměstnání – byl úředníkem nebo suplujícím učitelem (učil i Jakuba Arbese –> Svatý Xaverius). Na přání otce začal studovat práva a filozofii – studia nedokončil. Byl samotář, uzavřený člověk – nikdy se neoženil. Na gymnáziu často četl v té době zakazovanou literaturu jako byli spisovatelé – např. Heina, Börna, Byrona, Shakespeara, Máchu, Nebeského a další. Dobře zpíval, hrál na několik hudebních nástrojů, věnoval se tanci. Od mládí byl nadšen venkovem, který mu dodával osvobozující pocit – na druhou stranu nemohl žít jinde než ve velkoměstě. První opravdové zaměstnání měl v německém časopise Tagesbote aus Böhmen, kde se stal lokálkařem. V roce 1859 vstoupil do redakce Vilímkových Obrazů domova a 1861 vstoupil zase do redakce Krásova Času – odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas, který se v roce 1865 spojil s Národními listy (zde zůstal až do konce života) – do NL psal vždy pod čarou fejetony. Jako novinář byl uznáván, ale jako básník ne, protože psal o "ošklivých" věcech.

3.NERUDOVY LÁSKY

Jelikož Neruda byl velmi uzavřený člověk, pořádně se zamiloval pouze do dvou žen. Byla to Anna Holinová, která ovšem brzy zemřela a Karolína Světlá.
Karolínu Světlou potkal jako osmadvacetiletý, pro něj bohužel již vdanou. I spisovatelka byla stržena jeho náklonností, ale protože cítila silné manželské závazky, nabídla Nerudovi "pouze" přátelství. Na naléhání svého muže, který objevil Nerudovy dopisy (ty se našli a byl podle nich natočen film-Příběh lásky), musela však své přátelství s Nerudou zcela ukončit. Rozervaný básník se poté několikrát zamiloval, ale nikdy se však neoženil – žil sám, což mu umožňovalo žít nezávisle, ale z jeho básní vyvěrá silný pocit lidského osamocení ve světě.
Vším jsem byl rád, napsal Neruda v jedné ze svých básní. Opak je však pravdou. Neruda totiž celý svůj život pochyboval o sobě jako básníkovi, spisovateli i muži. Ve svých pětatřiceti letech měl za sebou nevydařený vztah s Annou Holinovou, která Nerudu milovala, ale nestačila jeho myšlenkovému světu, láska ke Karolíně Světlé zůstala neopětována a naděje, které vkládal do milostného vzplanutí k Tereze Macháčkové mu přervala milenčina smrt. Ve stejném roce mu navíc zemřela matka a jako básník byl ve stínu Vítězslava Hálka podceňován, kritizován a jako člověk byl osočován veřejností z nedostatku národního cítění.

4. DÍLA

. Arabesky
. Balady a romance, 1883
. Básně, 1951
. Básnické spisy, 1922
. Binokl na očích, v ruce hůl: Výbor z díla Jana Nerudy, 1974
. Co se v Praze všecko děje: Výbor z fejetonů Jana Nerudy, 1985
. Česká společnost, 1964
. České divadlo, 1951-58 (4 díly)
. Čtyři knihy básní, 1959
. Dětem, 1963
. Divadelní hry, 1896
. Divadelní táčky, 1881
. Domov a svět: Výbor z cestopisných črt, 1957
. Drobné klepy, 1892
. Fejetony
– Menší cesty, 1877
– Obrazy z ciziny, 1872
– Studie, krátké a kratší I, 1876
– Studie, krátké a kratší II, 1876
– Žerty, hravé i dravé, 1877
. Francesca di Rimini, 1860
. Hřbitovní kvítí, 1858
. Já to nejsem, 1863
. Jak se časopisy dělají, 1959
. Jen dál!: Výbor povídek, feuilletonů a básní, 1949
. Kam s ním?, 1941
. Kniha epigramů, 1956
. Kniha veršů Jana Nerudy, 1979
. Knihy básní, 1951
. Knihy veršů
– Kniha veršů časových a příležitostných, 1867
– Kniha veršů lyrických a smyšlených, 1867
– Kniha veršů výpravných, 1867
. Konečně lidmi tedy, 1949
. Kytka za kloboukem Jana Nerudy, 1977
. Nechť nový cíl dá nový den: Výběr z úvah, črt a poezie, 1974
. Nekrology a feuilletony časové, 1913
. O zlatém člověku, 1950
. Obrázky z domova i ciziny, 1983
. Obrazy života chudých a utiskovaných: Výbor z próz, 1951
. Otci a matičce, 1952
. Písně kosmické, 1878
. Podobizny 1873-1881, 1951
. Podobizny 1882-1884, 1952
. Povídky malostranské
– Doktor Kazisvět, 1878
– Figurky, 1878
– Hastrman, 1878
– Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, 1878
– Jak to přišlo, 1878
– O měkkém srdci paní Rusky, 1878
– Pan Ryšánek a pan Schlegl, 1878
– Přivedla žebráka na mizinu, 1878
– Psáno o letošních dušičkách, 1878
– Svatováclavská mše, 1878
– Týden v Tichém domě, 1878
– U tří lilií, 1878
– Večerní šplechty, 1878
. Prodaná láska, 1859
. Prosté motivy, 1883
. Proti srsti: Feuilletony, 1911
. Romance štědrovečerní, 1941
. Různí lidé, 1871
. Studie krátké a kratší, 1952
. Tichý dům: Opereta o čtyřech dějstvích, 1961
. Trhani, 1872
. Trhani a jiní chudáci, 1923
. U nás, 1858
. Ve lví stopě, 1984
. Ve službách českého divadla, 1928
. Vším jsem byl rád!, 1965
. Výbor z feuilletonů a povídek, 1923
. Výbor z poezie, 1950
. Za srdcem: Výbor z básní, 1941
. Zbytek veršů. Aforismy. Různé. Překlady, 1913
. Zpěvy páteční, 1896
. Ženich z hladu, 1859
. Žerty, hravé i dravé, 1929

5.POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému, dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým, zejména v kresbě "honorace", v té době ještě silně němčící, klevetné, groteskně si "stoupající na špičky".
Situaci přesně postihla už rozměrná první povídka Týden v tichém domě. Proti ní z kompozičních důvodů připojil Neruda i na závěr podobně pestré lidské hemžení v jiném činžovním domě. Některé z kratších povídek jsou osobními vzpomínkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše, U tří lilií, Jak to přišlo, že…Rakousko nebylo rozbořeno). Jinde jej přes literární stylizaci poznáme za jménem Jana Hovory či Václava Bavora (Večerní šplechty, Týden v tichém domě). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se – i s kresbou dobového prostředí – u autora učili generace spisovatelů.

Hlavní myšlenka díla: Zobrazit realisticky maloměšťácké smýšlení a jeho projevy (nadřazenost, pokrytectví, vypočítavost, touha po majetku, pomluvy). Některé povídky jsou laděny vážně, jiné humorně, někdy až satiricky. Postavy jsou středních městských vrstev, žebráci nebo podivíni.
Kompoziční prostředky: forma: převládají povídky, občas i novely, využívá se formy dopisu, deníku a zápisků. Mistrné je uvedení charakteristiky, vypravěčské umění, popisy. Objevují se i autobiografické rysy a vztah autora k osobám, detailní charakteristiky povah. jazyk je lidový, prostý, místy i nespisovný, plní funkci charakterizační a zdůrazňuje lidovost.

-Doktor Kazisvět

Také pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním na vázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: "On není mrtvý!" A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: "On je jen v bezvědomí." A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.

-Figurky

Mladý Krumlovský se zde jako student práv stěhuje na Malou Stranu do domu, kde nalézá množství typických osob – figurek: malíř Augusta, jeho žena, neposlušný syn Pepíček a všežravý pes; konduktorka, její "muž" (kterého Krumlovský nikdy nepotká), voják; pan domácí (odpoledne mu vynechává paměť, prohrává v kartách a neustále plive a šlape Krumlovskému na botu); hostinský, prodavač handlíř (bezeslovný prodej, nikdo si nikdy nic nekoupí), typické osazenstvo hospody; Provazník (pomlouvá a posílá anonymy); Otylie (téměř zamilována do Krumlovského). Boj na život a na smrt s nadporučíkem, Krumlovský vyhrává. Stěhuje se zpět do původního bydliště.

-Hastrman

Hastrmanem je justiciár Rybář. Hastrman mu říkali proto, že chodil neustále v zeleném fráčku. Rybář si velice zakládal na jeho sbírce kamenů, o nichž se domníval, že to jsou vzácné drahokamy. Když mu pak profesor kameny ocení, vyhazuje kameny oknem, zoufalý, že se mu rozplynuly sny o pokladech, které zanechá své neteři. Neteř a její muž ho v jeho zoufalém řádění zadrží, aby kameny nechal pro děti.

-Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku

Povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.

-Jak to přišlo

Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Toto vypravování je vzpomínka z básníkova mládí. Vypravuje tu, jak se svými několika kamarády vytvořil "pistolový spolek", jehož předáci měli jména po husitských vůdcích; básník sám byl Janem Žižkou z Trocnova. Účelem spolku bylo rozbořit Rakousko. Hoši se dohodli, jak přepadnou stráž v citadele na Belvederu, zmocní se citadely a pak ovládnou celou Prahu. K provedení plánu měli bambitku, ale scházel jim střelný prach. Prach jim měl zaopatřit hokynář Pohorák. Ten peníze od chlapců sice přijal, ale propil je a Rakousko bylo zachráněno.

-O měkkém srdci paní Rusky

Příběh vypráví o vdově – paní Rusce – která chodila na každý pohřeb a pomlouvala tam mrtvé. Jednou, když měl pohřeb Josef Velš, ji odtamtud nechali vyvést policií až k jejímu domu. Následujícího dne šla na komisariát v Mostecké ulici, kde jí pan komisař zakázal chodit na pohřby. Paní Ruska se po půl roce přestěhovala do Oujezdské brány, kolem které musel projít každý pohřeb. Ona pokaždé vyšla z domu a srdečně plakala.

-Pan Ryšánek a pan Schlegl

Pojednává o hospodě na Malé Straně do které chodili jen vážení pánové a obchodníci. Do této hospody chodili také pánové Ryšánek a Schlegel. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili slova. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí líbila se jim stejná žena, kterou si nakonec vzal pan Schlegel. Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegel z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek opět do hospody, hodně poznamenaný svou nemocí. Chtěl si zapáli fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj tabák domů. Tu náhle pan Schlegel podal panu Ryšánkovi sváj tabák a pobídl ho, aby si vzal a tak spolu začli opět pomalu mluvit.

-Přivedla žebráka na mizinu
Tato povídka vypráví o žebráku panu Vojtíškovi. Lidé, kteří věděli, že nic nemá, mu s radostí dali malou almužnu, aby měl alespoň na jídlo. Pan Vojtíšek žil vlastně jen z toho, co mu kdo dal. Vlastně nevypadal ani na žebráka, protože jeho oděv byl vždy čistý. Když jednou vyšel z kostela, šel pomalu přes náměstí a za ním vyšla žebračka, které se říkalo "baba miliónová". Žebračka si chtěla pana Vojtíška vzít, ale on ji nechtěl. Když jí řekl, že má velké bohatství a chodí žebrat jen proto, aby byl ještě bohatší. Od té doby nechtěl panu Vojtíškovi nikdo nic dát. Nakonec v zimě, v bídě z hladu zemřel.

-Psáno o letošních dušičkách

Slečna Máry je stále slečnou a stále se poohlíží, aby se stala paní. Vyznání jí najednou pošlou dva pánové Cibulka a Rechner. Nemůže se rozhodnout, kterého si vybrat, ale oni pak každý navzájem ustoupí příteli, takže nezbyde nikdo. Náhlá smrt obou ještě předčasně ukončí rozhodování slečny Máry. Ta se nikdy nevdá a vybere si hrob přesně mezi nimi, aby některému neuškodila.

-Svatováclavská mše

Neruda zde vypráví o svém dětství, kdy trávil celou noc v Chrámu svatého Víta v domnění, že uvidí legendární půlnoční svatováclavskou mši. Ta se ale nekoná a nakonec je rád, že se ráno opět setkává se zoufalou matkou.

-Týden v Tichém domě

Dějištěm je činžovní dům na Malé Straně, který se zdá být tichý, ale soužití nájemníků a pánů domácích je plné změn a napětí. Povídka představuje velké množství postav, ať už bohatých nebo chudých, zaměstnavatelů a zaměstnanců, postav vdavekchtivých a svobodných, mladých i starých. V průběhu jednoho týdne proběhne v "Tichém domě" pohřeb, svatba, námluvy, výpověď ze zaměstnání, výhra v loterii i milostný omyl.
Rodina pana Lakmuse: Pan Lakmus je hospodářským účetníkem. Hlavou rodiny je jeho žena, pani Lakmusová, s níž má dceru Klárku. V podnájmu u nich žije doktor Josef Loukotka, mírný starší muž, který je zamilovaný do Josefinky, mladé dívky, bydlící ve druhém patře. Klárka je do pana doktora zamilovaná a její matce by se pan doktor jako manžel dcery líbil, a tak díky omylu a její neústupnosti a tvrdohlavosti Josef Loukotka nevědomky slíbí, že si Kláru vezme za ženu, což také, když se jeho láska vdá, udělá.
Rodina pana Bavora: Pan Václav Bavor je vlastníkem malebného hokynářství. Jeho žena je posluhovačkou paní domácí, zabývá se numerologií a sází loterii. Mají syna Václava, který pracuje v úřadě pana domácího a chce se stát novelistou. Jednoho dne napíše Václav satirický spis proti společnosti a prezidentovi. Následkem toho je vyhnán ze zaměstnání. Jeho matka vyhraje díky numerologii terno a syn tak získává možnost stát se spisovatelem, kterou by v úřadě nedostal.

-U tří lilií

Jedna z vrcholnýćh sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. U Tří lilií – tak se jmenovala hospoda u Strahovské brány. Tam básník viděl za letní noci dívku při tanci. Dívka je zavolána a odchází z hospody. Za nějaký čas se však vrací k tanečnímu veselí a své družce na dotaz, proč na chvíli odešla, odpovídá, že je právě zemřela matka.

-Večerní šplechty

Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. V této povídce můžeme zpozorovat jistou autobiografii – poznáváme zde Nerudu v roli Jana Hovory.

6.BALADY A ROMANCE

Spolu s Erbenovou kyticí nejvýznamnější naše epická sbírka 19. století. Z 18 básní je jen málo kalsických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje, někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská, Romance helgolandská překvapivě zesilují účin balad. Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí dogma mystické rysy a naplňuje se životem. Balada pašijová líčí, že největší bolestí Kristovou není nevděk, záští, zrada, ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky. – Balada horská vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry. – Balada dětská je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt. – Balada česká je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém jaru, které lze chápat i symbolicky. – Romance o Černém jezeře je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní hlubinou, pod níž jeko by spaly dávné české hrdinské činy. – Romance o Karlu IV. – zlidovělá, mistrná charakteristika naší národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba poznat ji hlouběji. – Romance o jaře 1848 – vzpomíná na chvíle mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy "čas oponou trhnul – a změněn svět" a kdy se nadšeně bojovalo na demokratické ideály za demokratické ideály národní i všelidského. Romance italská – předvádí baladický, krutý výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným praporem svobody. – Romance helgolandská – skvěle pointovaná, v níž nelidská hrabivost piráta Johna způsobí nechtěnou smrt lupičova zetě. V Baladě zimní důvtipně gradovaný pohádkový výjev s třemi vyselci a čarodějem, posedlým svou kouzelnou mocí, vrcholí výrazem lidové víry v potrestání zla. Balada stará – stará je vybroušená tragická miniatura na erbenovský námět svobodné matky. Jejím základem je dialog matky a dcery sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží soud svůdce – mlynáře. Balada tříkrálová – je romancí ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří králů u malého Ježíška, syna tesařky, z kterého jednou vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody: "To se ví: přišli se slávou – jak odešli, se neví." – Romance štědrovečerní – líbezně hravé, žertovné zveršování myšlenky lidových betlémů, které jsou výrazen účinlivé lásky prostých lidí k chudému děťátku. Jeho rámcem je Petrův sen. Balada májová zachycuje dívčí kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce – přinejhorším třeba zrzavého. – Balada rajská je rozmarnou romancí o tom, že není věrných žen. Romancemi jsou i poslední tři "balady" věnované K. H. Borovskému, slávě české polky a družné svatbě v Kanaán: "Kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti."

7.HŘBITOVNÍ KVÍTÍ

Zelená se tráva po hřbitově:
Zelená se kvítí po hřbitově.
Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné?
Naděje spíš že to pohrobené
zase vzešly, by snad bylo zjevné.

Červená se kvítí po hřbitově.
Snad ho sázela zde lidská ruka?
Ba spíš myslím, že to pohrobená
láska jest i její drahá muka.

Však i zažloutlé zde bejlí hnusné
porodila v bolu země pustá,-
aj ta podoba zlých vášní jistě,
ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá

Porodila rosa kvítek malý:
Porodila rosa kvítek malý
po zářivém slunci prahnoucí –
duch tvůj jarý zrodil ideály
mile čistou myslí vanoucí. "Hřbitovní kvítí" u hrobu Jana Nerudy v Praze

Zahrálo si slunce ranním květem,
a juž kvítek slabou hlavu kloní –
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní.

8.PÍSNĚ KOSMICKÉ

Sbírka srdečně přijatá veřejností vyjádřila jedinečně sebevědomí doby bouřlivého rozvoje věd i techniky. Pobouření i obdiv vyvolal v těchto letech Darwinův přirozený výklad vývoje druhů, šířila se Kantova-Lapaceova vědecká teorie vzniku vesmíru, rodí se vědeckofantastická literatura (Poe, Verne, Arbes).
Čím hlouběji se Neruda začítal do odborných výkladů, tím více se nabízela podobnost vztahů vesmírných i lidských, umožňující odkrýt podobnosti a příměry. Už v 5. čísle z 38 básní nám autor svou metodu naznačí: ". při hvězdách myslím si na lidi."
Kolik se objevilo analogií! I se sférou intimní: "Měsíček pěkný mládenec / s jemně zářící lící,/oblétá Zemi panenku / jak holub holubici". (15) Jak patrno, chladný vesmír bylo třeba přiblížit, zlidštit. Časté jsou příměry rodinné. Měsíc je "nebes tatíček", Hvězdičky "jeho dětičky", nerudovsky horoucí jsou podobenství s mateřskou láskou. Nestárnou zejména podněty vlastenecké: "Vlast svou máš nade vše milovat!" / To ve hvězdách zlatě psáno." (23) Vždyť i každý "hvězdný nárůdek má odvěkou oblast svoji". Kolikrát nás už povzbudilo přirovnání, "že jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí"! Básně s burcujícími pointami: ". bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!" (26) Nerudovo vlastenectví je nesentimentální jako celý jeho životní postoj. O člověku i národu mu platí darwinské "Kdo měkkým je, ten bídně mře! – Boj, všude boj." (27) Anebo též v ladění hravém i dravém: ".nám hvězdami provždy je souzeno / ach! Milovat se – a prát se." (33) Vznešené myšlenky přitom básníka jazykově neomezují. V tom směru zůstává pevně na zemi s odvahou už Šaldou ceněnou vzít slovo z ulice nemyté a nečesané a dát mu básnickou platnost:hadr, zmetek, havěť habán, ňáké .
Náročný úkol usnadnil Nerudovi jeho proslulý humor. Však si to autor sám příležitostně pochválil: "Dík budiž vám, zlaté hvězdičky, dík za jeden ze všech darů, /že umím lidmi zatočit / veselo do rozmaru!" (24)Humor je součástí mohl Mácha při pohledu na hvězdy ve výši jen povzdechnout – Ach, a jen země je má -, promlouvá Neruda s jistotou: "My přijdem, odpusť, matičko, již jsi nám Země, malá, /my blesk k myšlenkám spřaháme / a noha parou cválá!" (21) – A prorocký hlas se nezachvěje ani vstříc lidské i nesmírné smrti: "My umřem, avšak dříve si hrob vystelem slávou. /Svět celý musí nad hrobem / stát s obnaženou hlavou."

9.J.NERUDA & RUKOPISY

Dopis Jana Nerudy Juliu Grégrovi 22.3.1886:
Milý Julie!
Ještě jsem "Athenaeum" ani nedočet; včera stonal jsem trochu a dnes mi čas nestačil – je toho náramně našlapáno. Nemám tady ještě úsudku podrobného. Avšak celkem lze už říci toto: Gebauerovy vývody lze číst. Nepřesvědčují sice, ale je v nich alespoň nějaký obsah. Také Gebauer je a byl účelný, chtěl a priori, aby mohl dokázat faleš, a dle toho pracoval; postup ten je ale u něho maskován. Za to ty Masarykovy nejsou téměř ke čtení; člověku jde hlava kolem. On chce, aby byl R. falešný, a už říká , že je a teprve hledá důvody! A to je "věda", "vědecké"! Praví: ty a ty zkoušky jsou nutny, a tímtéž dechem řekne, že nedokazují ale pranic. To je děsné. Říká, že se chce nechat přesvědčit, ale zároveň ve všech variacích naznačuje, že jeho nepřesvědčí nikdo. To je českému citu protivno.
Teď vidíš snad už, že G. schválně čekal, až bude H. hotov; říká to zřejmě, že články v "Osvětě" a "Národních" daly k nynějšímu podnět. Věc čistě osobní mezi H. a G. a třeba na to položit váhu.
Poznámky si činím a pak Ti je pošlu. Snad za čas? Budeš psát? Jen si sestav, budeš-li, dobře materiál, neboť pak už musíme přenechat práci nějaké té komissi tedy, ač nepřihodí-li se ještě něco zcela zvláštního nebo i osobního.
Zatím se srdečným pozdravem
Tvůj
Neruda

10.ZÁVĚR

Není zajímavé, jak Jan Neruda vycházel ze skutečných fyzikálních údajů? A že nesestavoval slova jenom tak, aby se hodila do veršů?Například, že "k Neptunu třicet loket je" (vzdálenost Slunce-Neptun je 30,09 AU) a "k Venuši jen tři čtvrtky" (vzdálenost Slunce-Venuše je 0,72 AU).
Básníkovi ale musíme prominout to, že žáby nesídlí na Slunci, ale na Zemi. Proto vzdálenosti většinou nesouhlasí.
Další takový fyzikální údaj je "dvacet že miliónů mil teprv jim loket jeden". Jedna astronomická jednotaka je 149 milionů km. Různé míle mají různé velikosti. Tomuto příkladu by odpovídala míle zeměpisná (7420,44 m).
Ještě jedním příkladem je "že Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí". Slunce má hmotnost přibližně 1,993 . 1030 kg a Země má hmotnost 5,983 . 1024 kg. Podíl těchto hmotností je 333 000.
No pozoruhodné je, jak dobře básník znal fyziku a jak správně počítal s velkými čísly?

.Povídky Malostranské..

Forma:
Forma jednotlivých próz je odlišná: převážně povídky, ale i novely (Doktor Kazisvět, Hastrman), dopis (Psáno o letošních dušičkách), deník, zápisník (Figurky). Vyskytuje se zde podobná kompozice obou novel: Od detailního popisu a charakteristiky postav k zmínce o počasí, následuje vlastní příběh vysvětlující přezdívku, překvapivý závěr a doklad osobního vztahu autora k postavám. Jsou zde autobiografické rysy (povídky Svatováclavská mše, Jak to přišlo.). Převažuje zde vyprávění v ich formě. Autor často jako vypravěč, nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě).

Jazyk:
Jazyk je lidový, prostý i nespisovný a autor ho využívá k charakteristice jednotlivých postav.

Srovnání s jinými díly:
Jedná se o jednu z mála povídkových knih Jana Nerudy, poněvadž psal převážně básně, které byly později vydány ve sbírkách, a fejetony.
Je zde využita výborným způsobem přímá řeč k charakteristice, která nám mnohdy sdělí více než lze popsat normálním způsobem, jako to dělají jiní autoři.