Malostranské povídky

Jan Neruda
Malostranské povídky
Charakteristika doby a prostředí:
povídky se odehrávají na Malé straně v 70. letech minulého století v době rakouské a habzburské okupace, v době Národního obrození
 
Přivedla žebráka na mizinu
Pan Vijtíšek byl žebrák, i když na to vůbec nevypadal. Měl nějaký ten záplatovaný kabát, ale stále byl veselý. Za týden prožebral vždy celou Malou stranu. Měl vždy všude přístup. Hospodyně mu vždy přinesli svůj trojník. Odpoledne vždy dostal zbytky od oběda. Jen od pana Herzla dostal vždy trošku tabáku. Povídali si spolu, jak jsou zlé časy a říkávali: "Ba že máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku". Jednoho červnového odpoledne došel pan Vojtíšek na nynější Štěpánské náměstí. Tam potkal bábu přezdívanou Milionová. Všechny žebračky říkali, že pánbůh jim darovanou almužnu zaplatí stotisíckrát, Miloinová říkala milionkrát. Milionová se panu Vojtíškovi začala vtírat. Pan Vojtíšek je sám, nemá druha, daří se mu dobře, co kdyby měl náhodou za družku ji. Pan Vojtíšek odmítl. Malou stranou se náhle začali šířit zvěsti. Pan Vojtíšek je boháč, má dva domy a podobně. Už nikde nedostal najíst. Všichni se ho štítili jako lháře. Na druhou stranu Vltavy nemohl jít žebrat, neznali ho tam policajti ani obyvatelé. Jednoho mrazivého únorového rána se roznesla zvěst, že pan Vojtíšek umrzl.
Povídka byla hezká, protože popisovala malostranskou atmosféru a také rakouské zločiny. Bába Milonová byla pravděpodobně agentka rakouského imperialismu určená proto, aby zkazila život i dosud spokojeným českým lidem. Jméno Milionová proto, že tím poskytla milionové zisky habzburské zločinecko-vyděračské dynastii.
Doktor Kazisvět
Byl to takový zvláštní člověk. Jmenoval se Heribert. Stranil se lidí. Když k němu promluvil některý ze sousedů, on neodpověděl a odešel raději pryč. Jeho otec byl známým malostranským lékařem. Léčil bohaté i chudé. Když umřel, přešla důvěra malostranských na jeho syna. Ten odmítal léčit každého, ať byl bohatý nebo chudý. S nikým se nebavil. Jinak nic zajímavého k popisu, kdyby se nestala jedna prazvláštní událost, díky které tento příběh vznikl. Jednoho překrásného červnového dne jel pohřební průvod nějakého bohatého měšťana městem. Když došel k Újezdské bráně, měla se rakev přeložit na vůz. Rakev však při nakládání vypadla a otevřela se. Tu přiběhl pan doktor, ohmatal tepnu a konstatoval, že pohřbívaný není mrtvý. Vyvolalo to zmatek, domělý mrtvý byl přenesen do hostince. Tam byl do půlnoci vzkříšen k vědomí. Pan Heribert dostal mnoho nabídek od různých boháčů a šlechticů stát se jejich osobním lékařem. Všechny odmítl a pokračoval dál svým samotářským životem.
Povídka byla hezká a byl na ní zajímavější spíše pan Heribert než událost vlastní. Domnívám se, že pan Heribert byl vydírán zločineckým rakouským systémem a proto nemohl léčit. Vždyť by to byl asi skvělý doktor, ale uzurpátoři habzburští Čechům nepřáli.
Hastrman
Pan Rybář byl opět osobnost, jako lidé v předcházejících povídkách. Byl stále veselý, ale vadilo mu, že nebydlí u moře a podobné drobnosti. Povídalo se, že je velmi bohatý. Ne v penězích, ale v drahokamech. On sám často říkával: "U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!". Jednou se pan Rybář se svými kamínky vypravil k přírodopisci Munchwenzelovi. Ptal se ho na jejich cenu. Munchwenzel označil za jediný cennější Moldavit a řekl i cenu: tři zlaté. To pana Rybáře vyvedlo z míry. Když došel domů, začal všechny svoje kamínky vyhazovat. Rozbíjel tím skleník. Přiběhl za ním pan Šajvl a začal mu to vyhazování rozmlouvat. Pan Rybář odvětil, že oblázky nemají žádnou cenu. Soused prosil, aby kameny nevyhazoval, později by se na nich mohli učit jeho děti a on by jim vyprávěl. Stařec myslel, že je v jeich očích boháč ve smyslu hmotném. Pan Šajvl mu řekl, že by bez něj jeho děti neměli dědečka a jeho žena otce. Že proto ho mají rádi a jsou šťastni.
Povídky se mi líbily, protože jsou čtivé. II.
Neruda Jan
POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
 
Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému, dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým, zejména v kresbě "honorace", v té době ještě silně němčící, klevetné, groteskně si "stoupající na špičky".
Situaci přesně postihla už rozměrná první povídka Týden v tichém domě. Proti ní z kompozičních důvodů připojil Neruda i na závěr podobně pestré lidské hemžení v jiném činžovním domě. Některé z kratších povídek jsou osobními vzpomínkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše, U tří lilií, Jak to přišlo, že…Rakousko nebylo rozbořeno). Jinde jej přes literární stylizaci poznáme za jménem Jana Hovory či Václava Bavora (Večerní šplechty, Týden v tichém domě). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se – i s kresbou dobového prostředí – u autora učili generace spisovatelů.
Týden v tichém domě:
Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá "přátele", jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří paní hostinské:"Nu, já jsem snad přec měšťanka?!"
Pan Ryšánek a pan Schlegl:
"O věrném přátelství" bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění.
Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky i Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku:
O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt.
Večerní šplechty:
Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici.
Doktor Kazisvět:
mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachrání radu Schepelera před pochováním zaživa! Dědici, čekatelé povýšení se bouří, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu.
Hastrman:
Citlivé zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným pokladem.
U tří lilií:
Jedna z vrcholnýćh sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se "zlotřilou duší", která si odběhne z tancovačky a po chvíli se vrací s ledabylým vysvětlením: "Stalo se něco doma?" – "Matka právě zemřela."
Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno:
dvě líbezné humorné vzpomínky na klukovské představy a sny.

Figurky:
V rozmarném tónu líčené "slasti" studenta Krumlovského, který hledá klid – v činžovním domě. U záletné bytné,veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů…