Dílo:
Poezie:
Hřbitovní kvítí: Tato sbírka vychází koncem roku 1857 a jedná se o prvotinové verše nesycené prožitkem stinných stránek života, zračí básníkovo znechucení z tehdejšího života. Verš je nemelodický, chudý na básnické obrazy, chladný ironický a šedivý, typické je časté využití motivu hřbitova. Tato sbírka byla ve společnosti přijata s trapným mlčením a nezájmem, což úspěšně odradilo Nerudu od básnění na 10 let.
Knihy veršů: Vyšla v r. 1868 a vznikla sloučením 3 drobnějších sbírek- Knihy veršů:
1) výpravné- epické a lyrickoepické verše, objev sociální balady
2) lyrických a smíšených- subjektivní lyrika, osobní zážitky
3) časových a příležitostních- občanská a politická poezie
Tato sbírka zčásti navazuje na Hřbitovní kvítí. Vyhýbá se nadbytku obrazných pojmenování, vybírá si slova všední a prostá, pracuje s vyhrocenými pointami, volí úsečný, zkratkovitý, ale přesto velmi plastický styl. Je přijata o poznání vlídněji než první sbírka, po jejím vydání se však básník na dalších deset let odmlčel.

Písně kosmické: Tuto sbírku vydal Neruda r. 1878 a díky svému optimismu, humoru, vyjádření dobové nálady a přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku, šla rychle na odbyt. Psal zde i o fyzických teoriích vzniku a možném zániku Sluneční soustavy. Většina básní má formu krátkého popěvku, výraznou, melodickou, hravou, ba přímo rozmarnou. Je zde též využití motivu tance a lidových písní. Odrážejí se zde jeho nejsoukromější city, vzpomínky a ohlasy jeho lásky k matce a Anně Tiché.
Balady a romance: Vydal r. 1883 a navrací se v nich k lidové tradici, užitím epických a lyrickoepických příběhů vystihl svět českých lidí, jejich mravní charakter a jejich vztah ke světu. Rýsují se zde tři hlavní námětové okruhy (lidské vztahy; národní charakter; biblické a legendární příběhy), jsou zasazeny do typicky českého prostředí, popisují české tradice s důrazem na hovorový jazyk.
Prosté motivy: I tuto sbírku vydal roku 1883 a byla to poslední sbírka, kde je patrná citová zpověď. Je zde zachycena jeho tragika osobní samoty, či rezignace nad poslední láskou. Snaží se zde zachytit koloběh přírody, a tak je celá sbírka rozdělena do čtyř pasáží, zachycujících průběh ročních období, jako sepětí lidského života s přírodou (jaro- naděje v lásku; léto- zralost; podzim- stárnutí, osamění; zima- čekání na smrt). Verše jsou psány prostým jazykem bez zdobnosti a okázalosti.
Zpěvy páteční: Vydány 1896 utříbeny Jaroslavem Vrchlickým na popud Ignáta Herrmanna. Ústředním tématem tu je láska k národu, hluboký a opravdový vlastenecký cit. Sbírka vyrůstá z hořkého zklamání nad nemožností realizovat ideály mládí, z konfrontace ideálu a reality. Neruda zde používá složitější strofickou výstavbu, ve větší míře refrény, anafory, přitom ale volí slova prostá. Klíčovým momentem interpretace Zpěvů pátečních je symbol Krista.

Próza:
Arabesky: Poprvé vydány roku 1864, do jejich druhého vydání byly připojeny i drobné fejetony, které r. 1871 vyšly pod samostatným názvem Různí lidé. Arabesky vyjadřují kritický postoj vůči skutečnosti a zachycovaly především osudy lidí, které společnost vyřadila a izolovala. Neruda se snaží zachytit jejich individualitu, ale poukazuje rovněž na postižené sociální prostředí, ve kterém vyrůstaly. Důraz tak spíš než na dějovou linii kladl na povahové drobnokresbě postav. Často tak vycházel z vlastních zkušeností.
Povídky malostranské: Uměleckého vrcholu dosáhl Neruda v těchto povídkách vydanými roku 1878. Třináct povídek odehrávajících se na Malé Straně vynikají mistrovskou charakteristikou postav, prostředí, událostí a jsou typickým obrazem života ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století. Pomineme-li okrajové povídky, můžeme celou knihu rozdělit do tří užších kompozičních okruhů.
1) První cyklus (Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky) + Večerní šplechty (intermezzo).
2) Druhý cyklus (Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku)- zobrazení podivínů + 2. intermezzo: U tří lilií.
3) Třetí cyklus (Svatováclavská mše, Jak to přišlo., a Psáno o letošních Dušičkách) + Figurka- demystifikující epilog
Drama a ostatní tvorba:
1) almanach Máj- 1858 spoluautor, kritický náhled po vzoru Máchy
2) U NÁS- 1858 anonymní odezva na Malého kritiku almanachu Máj
3) Ženich z hladu- 1859 neúspěšný pokus o veselohru
4) Prodaná láska- 1859 neúspěšný pokus o veselohru
5) Francesca di Rimini- 1860 neúspěšný pokus o tragédii
6) Na koncílu- 1870 protináboženské verše
7) Trhani- 1872 popis stavby trati

1.ÚVOD

Český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik, hlavní představitel generace májovců spolu s V. Hálkem. Jako jeden z předních mluvčích byl po uveřejnění almanachu Máj v roce 1858 nucen obhajovat program své generace, proti kterému vystoupili konzervativci v čele s historikem J. Malým s výtkami pesimismu, kosmopolitismu a odklonu od národních tradic. Tento polemický zápas ho zároveň přivedl k literární kritice. Jan Neruda nakonec všechny výtky vyvrátil a program májovců obhájil. Po maturitě na gymnáziu (1853) studoval práva a filosofii. Byl redaktorem deníků 'Čas' (1861), 'Hlas' (1862-64) a 'Národní listy' (1865-91) a beletristických časopisů 'Obrazy života' (1859-60), 'Rodinná kronika' (1863), 'Květy' (1865-67) a 'Lumír' (70. léta). Ve své době byl ceněn především jako žurnalista, jeho básnické dílo ocenila až generace lumírovců. V rané básnické tvorbě vyjádřil svou romantickou rozervanost, kterou zahalil do ironie a provokativního cynismu. Později byl průkopníkem realistického pohledu na svět v poezii i v próze. Vrátil se k obrozenské tradici lidových balad, křesťanských mýtů a historických romancí, aby je přiblížil současnému vnímání. Stal se zakladatelem moderní české fejetonistiky – napsal přes dva tisíce fejetonů cestopisného, zábavného, umělecko-kritického, politického, sociálního, osvětového a kulturního charakteru. Jeho mnohotvárný a jazykově moderní publicistický styl ovlivnil další vývoj české žurnalistiky. Zemřel v rodné Praze.

2.ŽIVOTOPIS

Narodil se v Praze na Malé Straně v ulici Ostruhová (dnešní Nerudova) v domě U Dvou slunců. Pocházel z chudé rodiny; otec – vojenský vysloužilec byl kantýnským v újezdských kasárnách, matka – prostá, pobožná žena, byla služkou u francouzského vědce Jáchyma Barranda. Otec měl krámek a později trafiku.
Neruda chodil do školy na Malé Straně, nejprve německé a teprve roku 1850 přestoupil na akademické gymnázium (tehdy sice krátce, ale jediný český ústav toho druhu). Po maturitě vystřídal několik krátkodobých zaměstnání – byl úředníkem nebo suplujícím učitelem (učil i Jakuba Arbese –> Svatý Xaverius). Na přání otce začal studovat práva a filozofii – studia nedokončil. Byl samotář, uzavřený člověk – nikdy se neoženil. Na gymnáziu často četl v té době zakazovanou literaturu jako byli spisovatelé – např. Heina, Börna, Byrona, Shakespeara, Máchu, Nebeského a další. Dobře zpíval, hrál na několik hudebních nástrojů, věnoval se tanci. Od mládí byl nadšen venkovem, který mu dodával osvobozující pocit – na druhou stranu nemohl žít jinde než ve velkoměstě. První opravdové zaměstnání měl v německém časopise Tagesbote aus Böhmen, kde se stal lokálkařem. V roce 1859 vstoupil do redakce Vilímkových Obrazů domova a 1861 vstoupil zase do redakce Krásova Času – odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas, který se v roce 1865 spojil s Národními listy (zde zůstal až do konce života) – do NL psal vždy pod čarou fejetony. Jako novinář byl uznáván, ale jako básník ne, protože psal o "ošklivých" věcech.

3.NERUDOVY LÁSKY

Jelikož Neruda byl velmi uzavřený člověk, pořádně se zamiloval pouze do dvou žen. Byla to Anna Holinová, která ovšem brzy zemřela a Karolína Světlá.
Karolínu Světlou potkal jako osmadvacetiletý, pro něj bohužel již vdanou. I spisovatelka byla stržena jeho náklonností, ale protože cítila silné manželské závazky, nabídla Nerudovi "pouze" přátelství. Na naléhání svého muže, který objevil Nerudovy dopisy (ty se našli a byl podle nich natočen film-Příběh lásky), musela však své přátelství s Nerudou zcela ukončit. Rozervaný básník se poté několikrát zamiloval, ale nikdy se však neoženil – žil sám, což mu umožňovalo žít nezávisle, ale z jeho básní vyvěrá silný pocit lidského osamocení ve světě.
Vším jsem byl rád, napsal Neruda v jedné ze svých básní. Opak je však pravdou. Neruda totiž celý svůj život pochyboval o sobě jako básníkovi, spisovateli i muži. Ve svých pětatřiceti letech měl za sebou nevydařený vztah s Annou Holinovou, která Nerudu milovala, ale nestačila jeho myšlenkovému světu, láska ke Karolíně Světlé zůstala neopětována a naděje, které vkládal do milostného vzplanutí k Tereze Macháčkové mu přervala milenčina smrt. Ve stejném roce mu navíc zemřela matka a jako básník byl ve stínu Vítězslava Hálka podceňován, kritizován a jako člověk byl osočován veřejností z nedostatku národního cítění.

4. DÍLA

. Arabesky
. Balady a romance, 1883
. Básně, 1951
. Básnické spisy, 1922
. Binokl na očích, v ruce hůl: Výbor z díla Jana Nerudy, 1974
. Co se v Praze všecko děje: Výbor z fejetonů Jana Nerudy, 1985
. Česká společnost, 1964
. České divadlo, 1951-58 (4 díly)
. Čtyři knihy básní, 1959
. Dětem, 1963
. Divadelní hry, 1896
. Divadelní táčky, 1881
. Domov a svět: Výbor z cestopisných črt, 1957
. Drobné klepy, 1892
. Fejetony
– Menší cesty, 1877
– Obrazy z ciziny, 1872
– Studie, krátké a kratší I, 1876
– Studie, krátké a kratší II, 1876
– Žerty, hravé i dravé, 1877
. Francesca di Rimini, 1860
. Hřbitovní kvítí, 1858
. Já to nejsem, 1863
. Jak se časopisy dělají, 1959
. Jen dál!: Výbor povídek, feuilletonů a básní, 1949
. Kam s ním?, 1941
. Kniha epigramů, 1956
. Kniha veršů Jana Nerudy, 1979
. Knihy básní, 1951
. Knihy veršů
– Kniha veršů časových a příležitostných, 1867
– Kniha veršů lyrických a smyšlených, 1867
– Kniha veršů výpravných, 1867
. Konečně lidmi tedy, 1949
. Kytka za kloboukem Jana Nerudy, 1977
. Nechť nový cíl dá nový den: Výběr z úvah, črt a poezie, 1974
. Nekrology a feuilletony časové, 1913
. O zlatém člověku, 1950
. Obrázky z domova i ciziny, 1983
. Obrazy života chudých a utiskovaných: Výbor z próz, 1951
. Otci a matičce, 1952
. Písně kosmické, 1878
. Podobizny 1873-1881, 1951
. Podobizny 1882-1884, 1952
. Povídky malostranské
– Doktor Kazisvět, 1878
– Figurky, 1878
– Hastrman, 1878
– Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, 1878
– Jak to přišlo, 1878
– O měkkém srdci paní Rusky, 1878
– Pan Ryšánek a pan Schlegl, 1878
– Přivedla žebráka na mizinu, 1878
– Psáno o letošních dušičkách, 1878
– Svatováclavská mše, 1878
– Týden v Tichém domě, 1878
– U tří lilií, 1878
– Večerní šplechty, 1878
. Prodaná láska, 1859
. Prosté motivy, 1883
. Proti srsti: Feuilletony, 1911
. Romance štědrovečerní, 1941
. Různí lidé, 1871
. Studie krátké a kratší, 1952
. Tichý dům: Opereta o čtyřech dějstvích, 1961
. Trhani, 1872
. Trhani a jiní chudáci, 1923
. U nás, 1858
. Ve lví stopě, 1984
. Ve službách českého divadla, 1928
. Vším jsem byl rád!, 1965
. Výbor z feuilletonů a povídek, 1923
. Výbor z poezie, 1950
. Za srdcem: Výbor z básní, 1941
. Zbytek veršů. Aforismy. Různé. Překlady, 1913
. Zpěvy páteční, 1896
. Ženich z hladu, 1859
. Žerty, hravé i dravé, 1929

5.POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému, dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým, zejména v kresbě "honorace", v té době ještě silně němčící, klevetné, groteskně si "stoupající na špičky".
Situaci přesně postihla už rozměrná první povídka Týden v tichém domě. Proti ní z kompozičních důvodů připojil Neruda i na závěr podobně pestré lidské hemžení v jiném činžovním domě. Některé z kratších povídek jsou osobními vzpomínkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše, U tří lilií, Jak to přišlo, že…Rakousko nebylo rozbořeno). Jinde jej přes literární stylizaci poznáme za jménem Jana Hovory či Václava Bavora (Večerní šplechty, Týden v tichém domě). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se – i s kresbou dobového prostředí – u autora učili generace spisovatelů.

Hlavní myšlenka díla: Zobrazit realisticky maloměšťácké smýšlení a jeho projevy (nadřazenost, pokrytectví, vypočítavost, touha po majetku, pomluvy). Některé povídky jsou laděny vážně, jiné humorně, někdy až satiricky. Postavy jsou středních městských vrstev, žebráci nebo podivíni.
Kompoziční prostředky: forma: převládají povídky, občas i novely, využívá se formy dopisu, deníku a zápisků. Mistrné je uvedení charakteristiky, vypravěčské umění, popisy. Objevují se i autobiografické rysy a vztah autora k osobám, detailní charakteristiky povah. jazyk je lidový, prostý, místy i nespisovný, plní funkci charakterizační a zdůrazňuje lidovost.

-Doktor Kazisvět

Také pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním na vázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: "On není mrtvý!" A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: "On je jen v bezvědomí." A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.

-Figurky

Mladý Krumlovský se zde jako student práv stěhuje na Malou Stranu do domu, kde nalézá množství typických osob – figurek: malíř Augusta, jeho žena, neposlušný syn Pepíček a všežravý pes; konduktorka, její "muž" (kterého Krumlovský nikdy nepotká), voják; pan domácí (odpoledne mu vynechává paměť, prohrává v kartách a neustále plive a šlape Krumlovskému na botu); hostinský, prodavač handlíř (bezeslovný prodej, nikdo si nikdy nic nekoupí), typické osazenstvo hospody; Provazník (pomlouvá a posílá anonymy); Otylie (téměř zamilována do Krumlovského). Boj na život a na smrt s nadporučíkem, Krumlovský vyhrává. Stěhuje se zpět do původního bydliště.

-Hastrman

Hastrmanem je justiciár Rybář. Hastrman mu říkali proto, že chodil neustále v zeleném fráčku. Rybář si velice zakládal na jeho sbírce kamenů, o nichž se domníval, že to jsou vzácné drahokamy. Když mu pak profesor kameny ocení, vyhazuje kameny oknem, zoufalý, že se mu rozplynuly sny o pokladech, které zanechá své neteři. Neteř a její muž ho v jeho zoufalém řádění zadrží, aby kameny nechal pro děti.

-Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku

Povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.

-Jak to přišlo

Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Toto vypravování je vzpomínka z básníkova mládí. Vypravuje tu, jak se svými několika kamarády vytvořil "pistolový spolek", jehož předáci měli jména po husitských vůdcích; básník sám byl Janem Žižkou z Trocnova. Účelem spolku bylo rozbořit Rakousko. Hoši se dohodli, jak přepadnou stráž v citadele na Belvederu, zmocní se citadely a pak ovládnou celou Prahu. K provedení plánu měli bambitku, ale scházel jim střelný prach. Prach jim měl zaopatřit hokynář Pohorák. Ten peníze od chlapců sice přijal, ale propil je a Rakousko bylo zachráněno.

-O měkkém srdci paní Rusky

Příběh vypráví o vdově – paní Rusce – která chodila na každý pohřeb a pomlouvala tam mrtvé. Jednou, když měl pohřeb Josef Velš, ji odtamtud nechali vyvést policií až k jejímu domu. Následujícího dne šla na komisariát v Mostecké ulici, kde jí pan komisař zakázal chodit na pohřby. Paní Ruska se po půl roce přestěhovala do Oujezdské brány, kolem které musel projít každý pohřeb. Ona pokaždé vyšla z domu a srdečně plakala.

-Pan Ryšánek a pan Schlegl

Pojednává o hospodě na Malé Straně do které chodili jen vážení pánové a obchodníci. Do této hospody chodili také pánové Ryšánek a Schlegel. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili slova. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí líbila se jim stejná žena, kterou si nakonec vzal pan Schlegel. Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegel z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek opět do hospody, hodně poznamenaný svou nemocí. Chtěl si zapáli fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj tabák domů. Tu náhle pan Schlegel podal panu Ryšánkovi sváj tabák a pobídl ho, aby si vzal a tak spolu začli opět pomalu mluvit.

-Přivedla žebráka na mizinu
Tato povídka vypráví o žebráku panu Vojtíškovi. Lidé, kteří věděli, že nic nemá, mu s radostí dali malou almužnu, aby měl alespoň na jídlo. Pan Vojtíšek žil vlastně jen z toho, co mu kdo dal. Vlastně nevypadal ani na žebráka, protože jeho oděv byl vždy čistý. Když jednou vyšel z kostela, šel pomalu přes náměstí a za ním vyšla žebračka, které se říkalo "baba miliónová". Žebračka si chtěla pana Vojtíška vzít, ale on ji nechtěl. Když jí řekl, že má velké bohatství a chodí žebrat jen proto, aby byl ještě bohatší. Od té doby nechtěl panu Vojtíškovi nikdo nic dát. Nakonec v zimě, v bídě z hladu zemřel.

-Psáno o letošních dušičkách

Slečna Máry je stále slečnou a stále se poohlíží, aby se stala paní. Vyznání jí najednou pošlou dva pánové Cibulka a Rechner. Nemůže se rozhodnout, kterého si vybrat, ale oni pak každý navzájem ustoupí příteli, takže nezbyde nikdo. Náhlá smrt obou ještě předčasně ukončí rozhodování slečny Máry. Ta se nikdy nevdá a vybere si hrob přesně mezi nimi, aby některému neuškodila.

-Svatováclavská mše

Neruda zde vypráví o svém dětství, kdy trávil celou noc v Chrámu svatého Víta v domnění, že uvidí legendární půlnoční svatováclavskou mši. Ta se ale nekoná a nakonec je rád, že se ráno opět setkává se zoufalou matkou.

-Týden v Tichém domě

Dějištěm je činžovní dům na Malé Straně, který se zdá být tichý, ale soužití nájemníků a pánů domácích je plné změn a napětí. Povídka představuje velké množství postav, ať už bohatých nebo chudých, zaměstnavatelů a zaměstnanců, postav vdavekchtivých a svobodných, mladých i starých. V průběhu jednoho týdne proběhne v "Tichém domě" pohřeb, svatba, námluvy, výpověď ze zaměstnání, výhra v loterii i milostný omyl.
Rodina pana Lakmuse: Pan Lakmus je hospodářským účetníkem. Hlavou rodiny je jeho žena, pani Lakmusová, s níž má dceru Klárku. V podnájmu u nich žije doktor Josef Loukotka, mírný starší muž, který je zamilovaný do Josefinky, mladé dívky, bydlící ve druhém patře. Klárka je do pana doktora zamilovaná a její matce by se pan doktor jako manžel dcery líbil, a tak díky omylu a její neústupnosti a tvrdohlavosti Josef Loukotka nevědomky slíbí, že si Kláru vezme za ženu, což také, když se jeho láska vdá, udělá.
Rodina pana Bavora: Pan Václav Bavor je vlastníkem malebného hokynářství. Jeho žena je posluhovačkou paní domácí, zabývá se numerologií a sází loterii. Mají syna Václava, který pracuje v úřadě pana domácího a chce se stát novelistou. Jednoho dne napíše Václav satirický spis proti společnosti a prezidentovi. Následkem toho je vyhnán ze zaměstnání. Jeho matka vyhraje díky numerologii terno a syn tak získává možnost stát se spisovatelem, kterou by v úřadě nedostal.

-U tří lilií

Jedna z vrcholnýćh sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. U Tří lilií – tak se jmenovala hospoda u Strahovské brány. Tam básník viděl za letní noci dívku při tanci. Dívka je zavolána a odchází z hospody. Za nějaký čas se však vrací k tanečnímu veselí a své družce na dotaz, proč na chvíli odešla, odpovídá, že je právě zemřela matka.

-Večerní šplechty

Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. V této povídce můžeme zpozorovat jistou autobiografii – poznáváme zde Nerudu v roli Jana Hovory.

6.BALADY A ROMANCE

Spolu s Erbenovou kyticí nejvýznamnější naše epická sbírka 19. století. Z 18 básní je jen málo kalsických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje, někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská, Romance helgolandská překvapivě zesilují účin balad. Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí dogma mystické rysy a naplňuje se životem. Balada pašijová líčí, že největší bolestí Kristovou není nevděk, záští, zrada, ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky. – Balada horská vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry. – Balada dětská je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt. – Balada česká je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém jaru, které lze chápat i symbolicky. – Romance o Černém jezeře je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní hlubinou, pod níž jeko by spaly dávné české hrdinské činy. – Romance o Karlu IV. – zlidovělá, mistrná charakteristika naší národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba poznat ji hlouběji. – Romance o jaře 1848 – vzpomíná na chvíle mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy "čas oponou trhnul – a změněn svět" a kdy se nadšeně bojovalo na demokratické ideály za demokratické ideály národní i všelidského. Romance italská – předvádí baladický, krutý výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným praporem svobody. – Romance helgolandská – skvěle pointovaná, v níž nelidská hrabivost piráta Johna způsobí nechtěnou smrt lupičova zetě. V Baladě zimní důvtipně gradovaný pohádkový výjev s třemi vyselci a čarodějem, posedlým svou kouzelnou mocí, vrcholí výrazem lidové víry v potrestání zla. Balada stará – stará je vybroušená tragická miniatura na erbenovský námět svobodné matky. Jejím základem je dialog matky a dcery sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží soud svůdce – mlynáře. Balada tříkrálová – je romancí ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří králů u malého Ježíška, syna tesařky, z kterého jednou vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody: "To se ví: přišli se slávou – jak odešli, se neví." – Romance štědrovečerní – líbezně hravé, žertovné zveršování myšlenky lidových betlémů, které jsou výrazen účinlivé lásky prostých lidí k chudému děťátku. Jeho rámcem je Petrův sen. Balada májová zachycuje dívčí kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce – přinejhorším třeba zrzavého. – Balada rajská je rozmarnou romancí o tom, že není věrných žen. Romancemi jsou i poslední tři "balady" věnované K. H. Borovskému, slávě české polky a družné svatbě v Kanaán: "Kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti."

7.HŘBITOVNÍ KVÍTÍ

Zelená se tráva po hřbitově:
Zelená se kvítí po hřbitově.
Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné?
Naděje spíš že to pohrobené
zase vzešly, by snad bylo zjevné.

Červená se kvítí po hřbitově.
Snad ho sázela zde lidská ruka?
Ba spíš myslím, že to pohrobená
láska jest i její drahá muka.

Však i zažloutlé zde bejlí hnusné
porodila v bolu země pustá,-
aj ta podoba zlých vášní jistě,
ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá

Porodila rosa kvítek malý:
Porodila rosa kvítek malý
po zářivém slunci prahnoucí -
duch tvůj jarý zrodil ideály
mile čistou myslí vanoucí. "Hřbitovní kvítí" u hrobu Jana Nerudy v Praze

Zahrálo si slunce ranním květem,
a juž kvítek slabou hlavu kloní –
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní.

8.PÍSNĚ KOSMICKÉ

Sbírka srdečně přijatá veřejností vyjádřila jedinečně sebevědomí doby bouřlivého rozvoje věd i techniky. Pobouření i obdiv vyvolal v těchto letech Darwinův přirozený výklad vývoje druhů, šířila se Kantova-Lapaceova vědecká teorie vzniku vesmíru, rodí se vědeckofantastická literatura (Poe, Verne, Arbes).
Čím hlouběji se Neruda začítal do odborných výkladů, tím více se nabízela podobnost vztahů vesmírných i lidských, umožňující odkrýt podobnosti a příměry. Už v 5. čísle z 38 básní nám autor svou metodu naznačí: ". při hvězdách myslím si na lidi."
Kolik se objevilo analogií! I se sférou intimní: "Měsíček pěkný mládenec / s jemně zářící lící,/oblétá Zemi panenku / jak holub holubici". (15) Jak patrno, chladný vesmír bylo třeba přiblížit, zlidštit. Časté jsou příměry rodinné. Měsíc je "nebes tatíček", Hvězdičky "jeho dětičky", nerudovsky horoucí jsou podobenství s mateřskou láskou. Nestárnou zejména podněty vlastenecké: "Vlast svou máš nade vše milovat!" / To ve hvězdách zlatě psáno." (23) Vždyť i každý "hvězdný nárůdek má odvěkou oblast svoji". Kolikrát nás už povzbudilo přirovnání, "že jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí"! Básně s burcujícími pointami: ". bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!" (26) Nerudovo vlastenectví je nesentimentální jako celý jeho životní postoj. O člověku i národu mu platí darwinské "Kdo měkkým je, ten bídně mře! – Boj, všude boj." (27) Anebo též v ladění hravém i dravém: ".nám hvězdami provždy je souzeno / ach! Milovat se – a prát se." (33) Vznešené myšlenky přitom básníka jazykově neomezují. V tom směru zůstává pevně na zemi s odvahou už Šaldou ceněnou vzít slovo z ulice nemyté a nečesané a dát mu básnickou platnost:hadr, zmetek, havěť habán, ňáké .
Náročný úkol usnadnil Nerudovi jeho proslulý humor. Však si to autor sám příležitostně pochválil: "Dík budiž vám, zlaté hvězdičky, dík za jeden ze všech darů, /že umím lidmi zatočit / veselo do rozmaru!" (24)Humor je součástí mohl Mácha při pohledu na hvězdy ve výši jen povzdechnout – Ach, a jen země je má -, promlouvá Neruda s jistotou: "My přijdem, odpusť, matičko, již jsi nám Země, malá, /my blesk k myšlenkám spřaháme / a noha parou cválá!" (21) – A prorocký hlas se nezachvěje ani vstříc lidské i nesmírné smrti: "My umřem, avšak dříve si hrob vystelem slávou. /Svět celý musí nad hrobem / stát s obnaženou hlavou."

9.J.NERUDA & RUKOPISY

Dopis Jana Nerudy Juliu Grégrovi 22.3.1886:
Milý Julie!
Ještě jsem "Athenaeum" ani nedočet; včera stonal jsem trochu a dnes mi čas nestačil – je toho náramně našlapáno. Nemám tady ještě úsudku podrobného. Avšak celkem lze už říci toto: Gebauerovy vývody lze číst. Nepřesvědčují sice, ale je v nich alespoň nějaký obsah. Také Gebauer je a byl účelný, chtěl a priori, aby mohl dokázat faleš, a dle toho pracoval; postup ten je ale u něho maskován. Za to ty Masarykovy nejsou téměř ke čtení; člověku jde hlava kolem. On chce, aby byl R. falešný, a už říká , že je a teprve hledá důvody! A to je "věda", "vědecké"! Praví: ty a ty zkoušky jsou nutny, a tímtéž dechem řekne, že nedokazují ale pranic. To je děsné. Říká, že se chce nechat přesvědčit, ale zároveň ve všech variacích naznačuje, že jeho nepřesvědčí nikdo. To je českému citu protivno.
Teď vidíš snad už, že G. schválně čekal, až bude H. hotov; říká to zřejmě, že články v "Osvětě" a "Národních" daly k nynějšímu podnět. Věc čistě osobní mezi H. a G. a třeba na to položit váhu.
Poznámky si činím a pak Ti je pošlu. Snad za čas? Budeš psát? Jen si sestav, budeš-li, dobře materiál, neboť pak už musíme přenechat práci nějaké té komissi tedy, ač nepřihodí-li se ještě něco zcela zvláštního nebo i osobního.
Zatím se srdečným pozdravem
Tvůj
Neruda

10.ZÁVĚR

Není zajímavé, jak Jan Neruda vycházel ze skutečných fyzikálních údajů? A že nesestavoval slova jenom tak, aby se hodila do veršů?Například, že "k Neptunu třicet loket je" (vzdálenost Slunce-Neptun je 30,09 AU) a "k Venuši jen tři čtvrtky" (vzdálenost Slunce-Venuše je 0,72 AU).
Básníkovi ale musíme prominout to, že žáby nesídlí na Slunci, ale na Zemi. Proto vzdálenosti většinou nesouhlasí.
Další takový fyzikální údaj je "dvacet že miliónů mil teprv jim loket jeden". Jedna astronomická jednotaka je 149 milionů km. Různé míle mají různé velikosti. Tomuto příkladu by odpovídala míle zeměpisná (7420,44 m).
Ještě jedním příkladem je "že Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí". Slunce má hmotnost přibližně 1,993 . 1030 kg a Země má hmotnost 5,983 . 1024 kg. Podíl těchto hmotností je 333 000.
No pozoruhodné je, jak dobře básník znal fyziku a jak správně počítal s velkými čísly?

.Povídky Malostranské..

Forma:
Forma jednotlivých próz je odlišná: převážně povídky, ale i novely (Doktor Kazisvět, Hastrman), dopis (Psáno o letošních dušičkách), deník, zápisník (Figurky). Vyskytuje se zde podobná kompozice obou novel: Od detailního popisu a charakteristiky postav k zmínce o počasí, následuje vlastní příběh vysvětlující přezdívku, překvapivý závěr a doklad osobního vztahu autora k postavám. Jsou zde autobiografické rysy (povídky Svatováclavská mše, Jak to přišlo.). Převažuje zde vyprávění v ich formě. Autor často jako vypravěč, nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě).

Jazyk:
Jazyk je lidový, prostý i nespisovný a autor ho využívá k charakteristice jednotlivých postav.

Srovnání s jinými díly:
Jedná se o jednu z mála povídkových knih Jana Nerudy, poněvadž psal převážně básně, které byly později vydány ve sbírkách, a fejetony.
Je zde využita výborným způsobem přímá řeč k charakteristice, která nám mnohdy sdělí více než lze popsat normálním způsobem, jako to dělají jiní autoři.

Figurky:
V rozmarném tónu líčené "slasti" studenta Krumlovského, který hledá klid – v činžovním domě. U záletné bytné,veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů… 

Knihy veršů (1868) 
Jedná se o trojdílný soubor, do kterého Nerada zařadil i některé básně ze Hřbitovního kvítí. 
Kniha veršů výpravných (epika) : Zvláště působivé jsou sociální balady – Dědova mísa (špatné generační vztahy) nebo Před fortnou milosrdných (monolog starce k vnukovi, o chudobě, která vede k bezcitnosti). 
Kniha veršů lyrických a smyšlených (lyrika) : Cykly – Otci, Matičce, Anně. Popisuje zde hluboký citový vztah k matce a otci a také ke své první lásce Anně Holinové. 
Kniha veršů časových a příležitostných : Báseň vším jsem byl je tzv. bilanční báseň, jedná se o básníkovo zamyšlení nad dosavadním životem. 
Písně kosmické (1878) 
Vztah člověka a kosmu, je zde patrný vliv nových vědeckých poznatků a technického pokroku. Celé sbírce se vymyká vlastenecká báseň Vzhůru již hlavu, národe. 
Malostranské povídky (1878) 
Malostranské povídky je sbírka třinácti povídek, původně vydávaných časopisecky. Děj se odehrává v první polovině 19. století na Malé Straně. Neruda do svých povídek skvěle vložil charaktery malostranských postav, jejich nechuť k jakýmkoliv změnám, jejich osudy a konflikty. 

Týden v Tichém domě 
Úvodní a také nejrozsáhlejší povídka, která zachycuje život obyvatel jednoho měšťanského domu. Popisuje osud Václava Bavora vyhozeného pro hanlivé články na ostatní úředníčky z práce, rodinu Ebera, kteří šijí vojenské prádlo… 
Pan Ryšánek a pan Schlegl 
Vypráví o nepřátelství bývalých přátel, kvůli ženě, kterou měli oba rádi. Jenže jejich společná láska zemřela a od té doby (celých jedenáct let) na sebe nepromluvili ani slovo, přestože sedávali v hospodě u stejného stolu. Usmíření se dočkají až po dlouhé nemoci pana Ryšánka. 
Přivedla žebráka na mizinu 
Tato povídka nás seznamuje s osudem žebráka Vojtíška, který odmítl lásku jiné známé malostranské žebračky. Ta o něm na oplátku rozšířila pomluvu, že je bohatý. Lidé si ho přestali vážit a jednoho dne ho kdosi nalezl mrtvého. 
O měkkém srdci paní Rusky 
O ženě, která chodila na všechny pohřby plakat a pomlouvat nebožtíky, až jí to policie zakázala. 
Večerní šplechty 
Rozhovory studentů na střeše domu. Vystupuje zde i sám autor v postavě Hovory. 
Doktor Kazisvět 
Příběh lékaře Heriberta, který si při pohřbu rady Schepelera náhodou všimne, že není mrtvý. K velké nelibosti dědiců a vdovy ho zachránil. 
Hastrman 
Povídka o panu Rybářovi (odtud název), který se myslí, že má sbírku drahokamů, ve skutečnosti však polodrahokamů. Domnívá se, že kvůli tomu ztratí přízeň svých blízkých, ti ho však ujistí, že jej mají rádi i bez bohatství. 
Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku 
Pan Vorel se přestěhoval na Malou Stranu a zřídil si zde krámek s moukou a kroupami. Protože je cizí, nikdo si od něj nic nechce kupovat. Pan Vorel nakonec spáchá sebevraždu. 
U tří lilií 
O dívce, která na zábavě tančí a radost jí nezkazí ani zpráva, že jí zemřela matka. 
Svatováclavská mše 
Vzpomínkový příběh studenta, který se nechal zavřít do svatováclavského chrámu, aby se přesvědčil, zda bude sv. Václav o půlnoci sloužit mši. Svatého Václava neviděl, protože usnul. 
Jak to přišlo 
Příběh několika kluků, kteří se domluvili, že zničí Rakousko. Koupí si zbraně, peníze na střelný prach však dají hokynáři Pohorákovi, který peníze propil, a tak nevědomky zachránil Rakousko. 
Psáno o letošních dušičkách 
O nepříliš pěkné slečně Máry, kterou kdysi z recese požádal o ruku kupec Cibulka a rytec Rechner. Oba však ze svatby upustili, prý ze vzájemné ohleduplnosti; Máry jim od té doby dává na Dušičky na hrob věnec. 
Figurky 
Advokátní čekatel Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku, a proto se přestěhuje na Malou Stranu, aby se mohl v klidu učit. Ale lidé v domě – figurky ho neustále rozptylují : bydlí u záletné konduktérky a kvůli její žárlivosti je vyzván nadporučíkem na souboj, žije tu Provazník, jehož zálibou je psaní anonymních dopisů, malíř Augusta, který většinu peněz propije… 

Balady a romance (1883) 
Vrchol Nerudovy básnické činnosti, přičemž zajímavé je, že v Nerudově podání je balada veselá, zatímco romance smutná a pesimistická. Sbírka je charakteristická svojí námětovou rozlišností – prostředí české vesnice (Romance štědrovečerní, Balada májová), národní tématika (Romance o Karlu IV., Romance o jaře 1848), tragika lidských osudů (Balada dětská, Balada horská)… 

Zpěvy páteční (1896) 
Tato sbírka byla vydána až posmrtně Vrchlickým, obsahuje národní a vlasteneckou lyriku (báseň Láska pojednává o autorově vřelém vztahu k národu). 

Novinářské aktivity 
V roce 1861 vstoupil do redakce Času, o rok později začal publikovat i v časopise Hlas, a když Hlas splynul v roce 1865 s Národními listy, stal se i jejich redaktorem. V Národních listech setrval více než dvacet pět let (až do své smrti), kde řídil literární a divadelní rubriky. Mimo to napsal za svůj život více než 2000 fejetonů (nejznámější je Kam s ním ?) přičemž pod své články umísťoval jako značku rovnostranný trojúhelník. Fejetony psal pravidelně (někdy i třikrát týdně), a tak značně přispěl k popularizaci Národních listů. V 60. letech založil s přítelem Hálkem týdeník Květy, v 70. letech pak časopis Lumír, ale ani v jednom z časopisů nedosáhl takového věhlasu, jako v Národních listech. Jeho význam pro českou žurnalistiku a český fejeton je nesporný. 

Od roku 1858 se věnoval básnické tvorbě. Jeho básně jsou kritické a ironické, proto nejsou příznivě přijaty. Odráží se v nich Nerudovy bolestné zážitky, chudoba a nešťastné lásky (Anna Holinová, Terezie Macháčková a Anna Tichá). Teprve třetí sbírku básní začnou přijímat čtenáři příznivěji. První sbírka se jmenuje Hřbitovní kvítí (1858) a je věnována příteli Tolmanovi, který zemřel. Je určena pro ten mrtvý klid, který v Čechách vládne (Bachův absolutismus). Současné společnosti se nelíbila jeho ironie, vyčítala mu, že napodobuje Heinricha Heina/. Přispěl také do almanachu Máj. Roku 1868 mu vyšla Kniha veršů, kterou rozdělil je na knihy výpravné, lyrické a smíšené, časové a příležitostné. Nejznámější básně jsou: Před fortnou milosrdných a Vším jsem byl rád. Poté následovala sbírka Písně kosmické, které již byla přijata příznivěji. Dění ve vesmíru srovnává s lidským životem a sbírku využívá k povzbuzení člověka v životě osobním i národním. Obsahuje verše vážné i vtipné, ale i oslavné – hymnsy. Dále vydal Balady a romance, v nichž se snaží vidět život očima prostého člověka. Formu balady přibližuje současnému stavu společnosti – prostý styl. Nejznámější básně: Romance Helgolandská, Romance o jaru 1848, Romance o Karli IV, Romance Italská. Sbírka Prosté motivy /1833/ je poslední citovou zpovědí básníka. Líčí zde lásku k Anně Tiché, přírodě a venkovu. Je členěna podle ročních období. Po Nerudově smrti v roce 1891 vyšly Zpěvy páteční, které pomohl vydat Jaroslav Vrchlický. Zobrazují dějiny českého národa. Brání národ před pomluvami a ponižováním. Řečnicky působivý styl. Známá báseň Jen dál (– věčně aktuální báseň vyzývající k boji za pokrokem). 

Nejvýznamnější prozaická díla jsou Arabesky /1864/, Báby i baby /1886/, Trhani /1888/ a hlavně Povídky Malosranské. Sbírka zobrazuje svérázný a neproměnný život na Malé Straně. Používá k tomu typických postav tehdejší společnosti, tj. buržoazie, živnostníci nebo chudina. Dále ukazuje nechuť lidí ke změnám a novinkách. Často popisuje spory a konflikty mezi obyvateli. Obsahuje 13 povídek. Neruda zde používá svých zápisků z deníku, úryvků z dopisů, ale i samostatné povídky z prostředí, které tak dobře znal. 

1. Týden v tichém domě – nejrozsáhlejší a zároveň úvodní povídka celé sbírky ukazuje typický život měšťanské rodiny hokynáře a jeho syna Václava, který byl propuštěn z úřadu, protože psal články, v nichž posuzoval své spolupracovníky, dále pak rodinu domácího Ebera, která si hraje na panstvo a skrývá, že si přivydělává šitím vojenského prádla a starého mládence Loukotu. Jsou to volně spojené příběhy, v nichž kritizuje měšťanstvo a přetvářku společnosti. Nemá jednolitý děj. Charakteristický ráz je vážnější. Autor se ztotožňuje s postavou Václava Bavora. 

2. Pan Ryšánek a pan Schlegl – vypráví o nepřátelský dvou bývalých přátel, kteří se pohádali kvůli lásce k jedné ženě, která již zemřela. Tito pánové se po 13 let každý den scházeli v hostinci U Štajniců, nikdy spolu nepromluvili, ani se nepozdravili. Jednoho dne pan Ryšánek těžce onemocněl, dlouho se v hostinci neukázal. Když po dlouhé době přišel nabídl mu pan Schlegl tabák, neboť zjistil, že mu chyběl. Od toho dne se spolu začali přátelit. 

3. Přivedla žebráka na mizinu – povídka o nenapravitelné lidské závisti. Pan Vojtíšek žebral na Malé Straně. Každý ho znal a měl ho rád. Jednoho dne potkal „Milionovou babu“, která mu nabídla sňatek, který odmítl. Ona o něm ze závisti rozšířila pomluvu, že je bohatý a že má 2 velké domy. Od té doby mu již nikdo nedal peníze ani zbytky. Starý žebrák se musel usídlit na jiném konci Prahy a jednoho únorového dne ho našli zmrzlého. 

4. O měkkém srdci paní Rusky – paní Ruska byla vdova, která žila v domě Slezkém trhu. Nechyběla na žádném pohřbu. Pomlouvala mrtvého, i když ho neznala tak dlouho, až jí policie zakázala na pohřby chodit. Asi za půl roku si najala byl u Oujezdské brány, kudy musel každý pohřeb projít a to vždy paní Ruska vyšla před dům a srdečně plakala. 

5. Večerní šplechty – povídka neobsahuje děj spíše úvahy čtyř studentů, kteří se scházejí na střeše jednoho domu v Ostruhové ulici, uvažují o smyslu života, budoucnosti a svých láskách. 

6. Doktor Kazisvět – vypráví o doktoru Heribertovi, který nechtěl nikoho léčit a s nikým se nestýkal. Jednou při pohřbu rady Schepelera rakev s mrtvým spadla a doktor poznal, že muž není mrtev a přivedl ho k životu. Překazil tím radost dědicům radova majetku a ti mu na oplátku dali jméno Doktor Kazisvět. Stal se slavným, ale pacienty i nadále odmítal léčit. 

7. Hastrman – panu Rybářovi říkali Hastrman, protože měl zelené oblečení a toužil vidět moře. Lidé si myslí, že je bohatý a vlastní sbírku drahých kamenů, ale ve skutečnosti to byly jenom polodrahokamy. Obával se, že si ho jeho příbuzní nebudou vážit, když bude chudý. Je však zetěm ujištěn, že ho mají rádi i bez drahokamů. 

8. Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – krupař Vorel se přistěhoval na Malou Stranu o otevřel si malý krámek v místě, kde byl před tím byt. Nikdo od něj nechtěl nic kupovat, protože byl cizinec a mouka byla prý cítit kouřem. Z neúspěchu a strachu před bankrotem se nešťastný krupař oběsil. 

9. U Tří lilií – romantický příběh, který prožívá sám autor. Příběh o dívce, jenž tančí v hospodě a dostává zprávu, že její matka umírá, avšak dál pokračuje v zábavě. Příběh který ukazuje otrlost, kterou nepohne ani smrt. 

10. Svatováclavská mše – autor vzpomíná na mládí, kdy se nechal na noc zavřít do Svatováclavského kostela, aby se přesvědčil, jestli tam slouží vždy o půlnoci mši Svatý Václav. Byla mu zima, měl hlad a usnul. Probudil se až k ránu a uviděl uplakanou maminku, která ho hledala. 

11. Jak na to přišlo, že 20. srpna 1899 i půl jedné v poledne Rakousko nebylo zbořeno – chlapci z Malé Strany se rozhodli zbořit Rakousko. Za všechny úspory koupili pistole a zbytek dali hokynáři Pohorákovi na střelný prach. Ten však peníze propil a zachránil tak Rakousko. 

12. Psáno o letošních dušičkách – tlusté slečně Mary kdysi z žertu vyznali lásku kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili, údajně ze vzájemné ohleduplnosti. Když zemřeli slečna Mary jim vozila každý rok o dušičkách na hřbitov 2 věnce. Chodila s děvčátkem, které mělo rozhodnout, ke kterému hrobu půjde jako první. Máry si koupila hrob mezi nimi a tam chce být pochována. 

13. Figurky – advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a aby mohl v klidu studovat, přestěhuje se na Malou Stranu. Ale lidé v domě, kteří jsou jako „figurky“ ho stále rozptylují. Najdeme zde například záletnou paní Konduktérku, nadporučíka chodícího za Konduktérkou, malíře Augusta a jeho šišlavou manželku, Provazníka píšícího anonymní dopisy a mnoho dalších postav. Povídka je psána v první osobě – autor se ztotožňuje se studentem Krumlovským. 

Použitá literatura: Povídky Malostranské – Jan Neruda, Sešit, Školní četba na dlani, Vlastní názor: Některé povídky se mi líbily více, jiné zase méně. Celkově na mě kniha zapůsobila velmi příznivě. Myslím, že v ní Jan Neruda přesně vystihl povahové vlastnosti lidí 

Povídky Malostranské 

Tento náš velký literát a žurnalista přišel na svět 9. dne měsíce července roku 1834. Jeho rodiče, otec válečný vysloužilec s trafikou a matka posluhovačka, umožnili Janovi poznat sociální podmínky nižších vrstev. Celý život pak chápal nepříznivý život těch dole a často se jím inspiroval ve svých dílech. 

Neruda jako 14 letý prožil revoluční rok 1848; i když všemu nerozuměl, vracel se často k období vzrušené atmosféry. Po gymnáziu, na kterém si tříbil národní cítění, se seznámil na univerzitě s generací, jejíž zenit byl v roce 1848. Němcová a zejména Erben se mu stali inspirací a přáteli. Na vysokém učení však dlouho nezůstal a po období krátkodobých zaměstnání se vrhl na dráhu novináře a spisovatele. Působil v časopisech Obrazy života a Rodinná kronika, později v Hlasu, Národních listech, Květech a Lumíru. Rovněž se, jako z hlavních členů májovců, podílel na vydávání almanachu Máj. 

Opustíme nyní Nerudu-novináře a povšimneme si Nerudy-spisovatele. Vrcholným dílem prozaickým se stala kniha Povídky malostranské. V nich Neruda líčí život, hlavně v období 50. let, na malebné Malé Straně, kde v té době sám žil. Několik povídek má tudíž autobiografický ráz. Poodhalíme život prostých obyvatel, od tlachavých sousedek přes bankovní úředníčky až po studenty. Nerudu můžeme zpozorovat jako postavu zamaskovanou ( Václav Bavor v Týdnu v tichém domě, studenti Hovora ve Večerních šplechtech a Krumlovský ve Figurkách) nebo neskrytou v povídkách Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Úsměvné části (Jak to…, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku) se střídají s tragickými ( U Tří lilií, Přivedla žebráka na mizinu). Celkově se však tyto typy prolínají. Neruda střídal dějové zápletky s vyprávěním nebo vzpomínkami. Kromě výše zmiňovaných povídek do souboru patří ještě Pan Ryšánek a pan Schlegl, O měkkém srdci paní Rusky, Doktor Kazisvět, Hastrman a Psáno o letošních dušičkách. 

Neruda nám zanechal knihu zachycující věrně prostředí a život v Praze, na jednom z jejich nejkrásnějších místech. Právem mají Povídky malostranské titul nádherná klasika. 

Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá "přátele", jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří paní hostinské:"Nu, já jsem snad přec měšťanka?!" Pan Ryšánek a pan Schlegl: "O věrném přátelství" bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění. Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky i Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt. Večerní šplechty: Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. Doktor Kazisvět: mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachrání radu Schepelera před pochováním zaživa! Dědici, čekatelé povýšení se bouří, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. 

Jan Neruda – Písně kosmické 

Písně kosmické představují jasný příklad promítání nových vědeckých poznatků devatenáctého století do literatury. Je to období kdy se objevuje Darwinova teorie, různé nové pohledy na vesmír a rodí se také vědeckofantastická literatura v podobě “Verneovek” nebo třeba i Arbesových romanet. 

V samotné sbírce nalezneme 38 krátkých, průměrně čtyř slokových, básní, které jsou psány jednoduchým jazykem i veršem, najdeme v nich mnoho hovorových slov, čímž se stávají bližšími čtenáři. Neruda v nich nachází jakousi podobnost mezi ději na obloze a ve vesmíru, které jsou vždy popisovány v souladu s vědou té doby, a s chováním lidí na zemi – Například “ . . . při hvězdách myslím si na lidi.” 

nebo 

“ Mají svou drsnou lopotu 
točí se, běží, svítí, 
sto tisíc mil vám přeběhnou 
pro kousek živobytí. 

nebo 

“Vidím tam různotu skupenství 
velikosti, tvarů a záře - 
to musí různé osoby 
být, kde jsou různé tváře.” 

nebo 

“Měsíček, pěkný mládenec, 
s jemně zářící lící, 
oblétá Zemi panenku, 
jak holub holubici.” 

nebo 

“Jen někdy svůj doufavý vyšle hled 
a stoudně zas do sebe mrká - 
ba myslím, že také hvězdička 
jak hrdlička láskou vrká!” 

Neruda se snažil kosmický svět co nejvíce zlidštit a tím došlo k dalšímu přiblížení čtenáři. Toto vidíme na některých přirovnáních jako “Měsíček je nebes tatíček, hvězdičky jeho dětičky”. Mnoho básní je věnováno také vlastenecké tématice. Například notoricky známé verše - 

“ . . . bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru.” 

nebo 

“. . . jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se ty velké točí.” 

nebo 

“Vlast svou máš nade vše milovat!” 
to ve hvězdách zlatě psáno 
a kratšího hvězdám nad zákon ten 
zákona není dáno. 

Ale zabýval se i vznešenějšími a mírně filosofickými tématy jako třeba osud člověka ve vesmíru - 

“Čím člověk já ve světě kruhů jsem?” 

nebo 

V jistém vždy Slunce období 
se širším cloní kalem - 
a člověk zas čím dál tím víc 
chce se stát ideálem! 

nebo 

Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží, 
svou krví nohu k strmé stezce klíží, 
a napřed ví, než se vrchu doplazí, 
že zchladlá Země všechen život zmrazí . . . 

nebo 

Ty věčné hlasy proroků, 
že také mrtvy budem, 
nuž ano, ano, víme to - 
my Světa nepřebudem! 

a otázku je-li člověk ve vesmíru sám - 

“V pusté jsme nebeské končině, 
Slunce i se planetami, 
jinde je světů jen naseto, 
my jsme tak světově sami!” 

“Paničko Alfo Kentauri, 
poptávce dovolte ňáké, 
matička Slunce se dává ptát, 
máte-li dětičky také.” 

nebo 

“Jen bychom rádi věděli,” 
vrch hlavy poulí zraky, 
“jsou li tam tvoři jako my, 
jsou-li tam žáby taky!” 

Některé básně jsou radostnou oslavou pokroku a budoucí naděje lidstva skrytá v poznání a vědě, což odpovídalo atmosféře doby. Verš jsou přímo nabyty touhou po poznání a nových světech. 

My přijdem! Duch náš roste výš 
a tepny touhou bijí, 
zimniční touhou po světech 
div srdce nerozbijí! 

My přijdem! Odpusť matičko, 
již jsi nám, Země, malá, 
my blesk k myšlenkám spřaháme 
a noha parou cválá. 

nebo 

Před žádnou, žádnou záhadou 
své šíje neskloníme, 
nebes klenby nejzazší 
svým duchem zázvoníme! 

Ján Neruda Povídky malostranské 

Myslím si, že Písně kosmické jsou aktuální i dnes, kdy se s různými přestavami vesmíru setkáváme téměř na každém kroku. Také jazyk je velice srozumitelný a výstižný. 

Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby nám ve třinácti povídkách představuje Malou Stranu v době autorova dětství a mládí – čtyřicátá a padesátá léta (žil zde do roku 1870). Jejich význam spočívá především v mistrovské charakteristice postav, prostředí a událostí. Neruda zobrazuje pouze ty osoby a prostředí, která důvěrně zná; do svého zorného pole nezahrnuje např. šlechtu, vysoké úřednictvo ani kněžstvo. 

Týden v tichém domě; Pan Ryšánek a pan Schlegl; Přivedla žebráka na mizinu; O měkkém srdci paní Rusky; Večerní šplechty; Hastrman; Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku; U tří lilií; Doktor Kazisvět; Svatováclavská mše; Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno; Psáno o letošních Dušičkách; Figurky. 

Úvodní (Týden v..) a také poslední (Figurky) povídka zachycují typické postavičky bez jednotně skloubeného dějového pásma, takže hlavní fabule je mozaikovitá. Některé povídky předvádějí určitou scénu (Večerní šplechty; U tří lilií), jiné zase slouží k charakterizaci lidí, jejichž zvláštnosti jsou příznačné pro mizející malostranský svět (Přivedla žebráka..; Doktor Kazisvět; Hastrman). Některé z povídek jsou osobními povídkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše; U tří lilií; Jak to přišlo, že..). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Neruda střídá v povídkách postup vážný s humorným nebo tragikomickým. Obvykle mu tyto postupy slouží k odhalování sobeckosti, omezenosti a lakoty maloměstského světa. Neruda citlivě směřuje k zobrazení postav i zdůrazněním detailu nebo vyhrocenou pointou. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se – i s kresbou dobového prostředí – u autora učily generace spisovatelů. 

Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá „přátele“, jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří hostinské: „Nu, já jsem snad přec měšťanka?!“. Pan Ryšánek a pan Schlegl: „O věrném nepřátelství“ bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění. Přivedla žebráka na mizinu; O měkkém srdci paní Rusky i Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt. Večerní šplechty: Veselé, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. Doktor Kazisvět: Mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachránil radu Schepelera před pochováním zaživa. Dědici, čekatelé povýšení, se horší, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. Doktorovy se hrnou nabídky ze všech stran, ale on nechce provozovat praxi za žádnou cenu. Hastrman: Citlivé zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným pokladem. U tří lilií: Jedna z vrcholných, sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se „zlotřilou duší“, která si odběhne z tancovačky a pochvíli se vrací s ledabylým vysvětlením: „Stalo se něco doma?“ „Matka zrovna zemřela.“ Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno: Dvě líbezné, humorné vzpomínky na klukovské představy a sny. Figurky: V rozmarném tónu líčené „slasti“ studenta Krumlovského, který hledá klid – v činžovním domě. U záletné bytné, veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů… 

Přivedla žebráka na mizinu: 
Pan Vojtíšek byl žebrák. Na Malé straně ho měl každý rád. Jakmile ho hospodyně uslyšela, hned mu nesla trojníček. Nežebral jen v neděli. Jednoho červnového dne, šel zrovna z kostela sv. Mikuláše, usedl u sochy sv. trojice. Hned za ním se od kostela zvedla baba „milionová“ (také žebračka). Začala dělat panu Vojtíškovi návrhy na společný život a lákala od něj jména dobrých lidí, co mu vždy něco dají. Pan Vojtíšek se však zvedl a odešel. Po Malé straně se o něm začaly nést zvěsti, že má na Františku dva domy a také dvě dcery. Nyní už skoro nikdo panu Vojtíškovi nic nedal, dokonce mu i nadávali. Usadil se na Křížovnickém plácku. Jednoho mrazivého rána, když jsem šel pro mléko jsem se doslechl, že pana Vojtíška našli načisto zmrzlého, ba ani košili prý neměl. 

Jan Neruda – tvůrce moderní balady 

Když Neruda vydal svoji sbírku Balady a romance bylo mu již padesát let. Od konce sedmdesátých let trpěl básník různými chorobami, kvůli kterým musel změnit celý svůj životní rytmus. Na delší procházky nemohl ani pomyslet a kromě kratších pobytů na Šumavě zůstával jen v Praze. K tomuto neuspokojivému zdravotnímu stavu, jenž s různými komplikacemi trval až do jeho smrti, se připojila také prohlubující se samota. Někteří přátelé byli již mrtvi, jiní ve svém přátelství ochládali. Přes to, že se kvůli nemocem musel vzdát mnohých svých koníčků a že se cítil stále osamělý, nepropadal skepsi. 

Balada 
Název balada je užíván pro kratší chmurnou, ponurou hudební nebo slovesnou skladbu. 

Balady a romance 
Po vítězství u soudobého českého čtenářského publika, které získal svými Písněmi kosmickými, publikoval Neruda verše jen časopisecky, ale na počátku roku 1883 se přihlásil novou sbírkou básní s titulem Balady a romance. Tato sbírka o 18 básních byla inspirována Erbenovým souborem Prostonárodních českých písní a říkadel (1864). Jan Neruda pod vlivem Jungmannovy Slovesnosti neodlišoval ostře baladu od romance. Diferenciace obou žánrů se vytvářela postupně, přičemž se uplatňovalo i působení překládaných baladických ukázek, hlavně severských. Proto se ze zpětného pohledu zdá, že Neruda "schválně" porušoval žánrovou normu, zaměňoval baladu a romanci, ve skutečnosti však využil faktu, že se ještě neustálila definice obou útvarů. Nebyla to ale žádná literární revoluce, ani se neprojevil jako rebel v literatuře, aby zpřeházel ustalující se třídění, ale přiklonil se k obrozeneckému pojetí a k milovanému učiteli Josefu Jungmannovi, od jehož narození uplynulo v roce 1883 právě 130 let. Klíčem k rozlišení Nerudových balad a romancí by snad mohl být komentář K. Poláka: "Balada Nerudova má tendenci zdůrazňovat živel náboženský, nadpřirozený, vesmírný, přírodní a obecně lidský – romance zdůrazňuje živel český a osvětově národní, časově politický a sociální, lidsky vyhraněný." 

Balady a romance vznikaly podle motta: 
"Volím slovo prosté, 
chci tu báji vypravovat, 
z úst jak lidu roste." 

To poukazuje na lidový charakter básní a celá sbírka je další oslavou českého lidu. 

Neruda vnesl do sbírky lehký fejetonní tón a narážky, například na vdavkychtivost (Balada májová) nebo na sklon žen k nevěře (Balada rajská). Skutečně baladicky vyzněly pouze Balada stará – stará, Balada pašijová a Balada dětská(která byla mimochodem inspirována smrtí Heydukovy dcerky). Úvodní Balada pašijová a závěrečná Balada o svatbě v Kanaán se soustřeďují na vztah matky a syna – u Erbena to byl vztah matky a dcery. Neruda zlidšťoval a zčešťoval biblické motivy tím, že je zbavoval vznešeného charakteru a zasazoval do prostředí českého venkova. 

Ukázka: Balada tříkrálová 238. 

Villonská (Francouzská) balada 
je lyrická báseň skládající se ze čtyř slok, z nichž první tři mívají sedm až dvanáct veršů, poslední – poslání čtyři až pět. Verš, kterým je uzavřeno poslání, se jako refrén opakuje v závěru každé sloky. Balada je obtížná tím, že užívá pouze dva či tři rýmy. Vznikla v románských literaturách 13. – 15. století ze středověké francouzské písně. 

Srovnání tvorby Jana Nerudy a Vítězslava Hálka 

Jan Neruda začínal jako literární a divadelní referent v Tagebote aus Böhmen. Založil a redigoval literární časopisy a to zprvu Obrazy života a rodinnou Kroniku, jimiž chtěl posilovat realistický a pokrokový směr české literární tvorby. V roce 1865 založil s Vítězslavem Hálek Květy, ale v redakci setrval jen rok. Rovněž s Vítězslavem Hálkem založil v roce 1873 Lumír, ale později je postoupil mladším literátům.Stal se téměř současně vynikajícím divadelním a literárním kritikem, stoupencem realismu a pokroku. Měl pochopení a jemný smysl pro osobité rysy každého umělce i pro kulturně politické rysy národa. Při svých recenzích nepostupoval tvrdě a bezohledně, čímž se lišil od kritiky havlíčkovské. Dokládají to i takzvané "podobizny", které otiskoval v Humoristických listech. Vyslovoval se v nich uznale o mladých spisovatelích. Proto se Neruda stával spolehlivým rádcem mladších spisovatelů, zejména J.V.Sládka, svého žáka, jehož vývoj a tvorbu kriticky komentoval i vedl, aniž potlačoval nebo deformoval jeho osobitý talent. Uznale ocenil talent Vrchlického, ale varoval ho před mnohomluvností a před opakováním toho, co již bylo řečeno. Neruda byl fakticky nejčtenějším spisovatelem a vedle Vrchlického i nejvzdělanějším, pokud jde o světovou literaturu, a navíc měl jasno i v teoretických otázkách. Přitom přihlížel k společenským podmínkám a potřebám. Proto jej můžeme pokládat za největšího literárního a divadelního kritika 2. polovině 19. století. Nejvíce času věnoval divadelním kritikám, aby jimi vychovával herce, režiséry a obecenstvo.Jan Neruda navštívil v roce 1861 Vídeň, aby popsal zahájení říšského sněmu, v roce 1863 Paříž a Německo, v roce 1868 Slovinsko, Záhřeb, Chorvatsko, Terst, v roce 1870 Blízký východ. Vedle toho podnikal ještě další cesty po své vlasti. V září 1869 zemřela Nerudovi matka. Aby překonal smutek z této ztráty a ze své osamocenosti, přijal nabídku bohatého pražského mecenáše Emanuela Kitla (pozdější otec Emmy Destinnové), aby se stal jeho společníkem při daleké cestě. To umožnilo Nerudovi spatřit mnohé země a pamětihodnosti včetně biblických míst, o nichž snil ve svém dětství. 

" Cesta vedla přes Uhry, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Černé moře a Bospor do Cařihradu a Athén. Z Athén pluli na Smyrnu a z ní podél maloasijských břehů do Palestinského přístavu Joppe. Odtud navštívili Jeruzalém, Betlém a další zajímavá místa. Potom se vrátili do Joppe, aby odpluli do Port Saidu, egyptského přístavní města. Další trasa vedla přes Káhiry a Alexandrii na Sicílii a přes Řím zpět do vlasti. 

Ze své nejdelší cesty vytěžil Jan Neruda tolik dojmů, zkušeností a poznatků, že vydaly na několik knih a zcela zásadně ovlivnily jeho pozdější tvorbu. 

Dějiny novinářství kvalifikují Nerudu jako zakladatele moderního českého fejetonu, jako originálního stylistu a všestranného novináře, který sblížil žurnalistiku s beletrií a povznesl fejeton na světovou úroveň. Jeho fejetony jsou plné vtipných narážek, kritických šlehů, humorných a satirických glos. 

Vycházely vět většinou v novinách pod značkou trojúhelníku. Neruda jich publikoval asi dva tisíce na nerůznější témata a v souborech už titulem naznačoval jejich ráz. 

Vítězslav Hálek (1835 – 1874) debutoval zároveň s Nerudou v témž ročníku Lumíra, v roce 1857 vydal první básnickou sbírku Alfred a Neruda Hřbitovní kvítí. Neruda byl básníkem třídních rozporů, kdežto Hálek inklinoval ke stanoviskům třídního smíru. Ve svých Večerních písních se plně soustředil na lyriku myšlenkovou a milostnou, plnou štěstí, optimismu a harmonie. Sbírka byla přijata nadšeně, některá její čísla byla zhudebněna Bedřichem Smetanou( např. Nekamenujte proroky, Kdo v zlaté struny zahrát zná) a Hálek byl dlouho pokládán za básníka převyšujícího Nerudu, tím spíše, že optimismus a bezproblémovost Večerních písní odpovídala elánu mladého měšťanstva a situaci po pádu Bachova absolutismu. Navíc šlo o útvar písně, který byl masově pěstován a žádán v četných pěveckých spolcích Rovněž po společenské stránce byl Hálek v popředí, stanul jako funkcionář v čele Umělecké besedy a od roku 1861 byl členem redakce Národních list, kde se staral o divadelní rubriku a fejetony. Za vlivu atmosféry 60. let napsal Hálek Písně ranní(1862). Další sbírkou byl cyklus reflexivních, přírodních a písňových básní O Přírodě. Hálek v nich velebí přírodu jako vzor a zdroj moudrosti a harmonie, vyvozuje z ní rady pro člověka, lidskou společnost a její demokratizaci, mluví proti pánům a výsadám feudalismu. Svěží obrázky z přírody byly vlastně pokračováním Večerních písní, v obou sbírkách nechyběly milostné motivy, oběma sbírkám byl společný optimismus. Přírodu líčil v různých momentech od jitra do soumraku a noci vždy radostně. Více pozornosti věnoval jaru a létu ( rád popisoval květy a zpěv ptactva). V jeho líčení přírody nejsou rozpory, všechno je snadné a líbivé, místy až monotónní, neboť se opakují stejné myšlenky, stejné čtyřveršové strofy a mechanický rytmus. 

         Od roku 1841 začal navštevovať akademické gymnázium v Prahe. Už tu sa pokúšal literárne tvoriť spolu s hŕstkou kamarátov. Postupne sa z nich vyformovala skupina Májovcov, ktorá v roku 1858 vydala almanach Máj. Týmto sa hlásili k odkazu Karela Hyneka Máchu. Ešte pred tým sa však zúčastnil revolúcie 1848, ktorá na neho spravila veľký dojem a vzbudila v ňom ešte väčšie vlastenecké cítenie a myšlienky slobody a rovnosti.   Podobne ako Mácha sa rozhodol ísť študovať na Karlovu univerzitu v Prahe právo a filozofiu. Štúdia však nedokončil z finančných dôvodov a začal sa naplno venovať literárnej činnosti. V roku 1852 sa stretol s Annou Holinovou, do ktorej sa hneď zamiloval a Neruda ich vzťah zakomponoval do svojich diel.

         V 50. rokoch sa aktívne podieľal na programe mladej literárnej generácie v časopise Obrazy života. To ho postavilo do roly novinára a od roku 1860 sa začal venovať novinárskej kariére profesionálne. Postupne sa jeho články stávali obľúbenejšími a tak začal pracovať pre viac časopisov naraz. Medzi najznámejšie patria: Obrazy života, Rodinná kronika, Květy, Hlas a Lumír. Natrvalo však pôsobil ako redaktor v časopise Národní Listy. Do tohto časopisu prispieval predovšetkým fejtónmi, ktorých napísal vyše 2000. Tieto fejtóni vyšli aj v niekoľkých zbierkach. Neprestával však sledovať dianie na Malej Strane, ktorá ho fascinovala a neustále si robil o nej poznámky.

         Začal si uvedomovať, že potrebuje následníkov, aby zachovali boj o umeleckú slobodu. Preto od roku 1863 usporiadaval Poetické besedy, kde sústreďoval básnikov v jeho veku ale aj oveľa mladších. Počas života bol verný svojej vlasti a do zahraničia cestoval len pár-krát a len na krátku dobu.

         V roku 1879 ochorel na zápal žíl a prestal písať divadelné a literárne kritiky. Neskoršie sa poranil a bol pripútaný na lôžko. Ján Neruda zomrel 22.8.1891 v Prahe.

         Z básnickej tvorby sú najznámejšie diela: Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kozmické, Balady a romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční.

         V diele Hřbitovní kvítí (1857) vyobrazil Neruda krízu po revolučnom roku 1848, ktorý zmenil životy všetkých. Hlavnými prvkami sú bieda a utrpenie. V tomto diele sa tiež snaží popísať stanovisko k vtedajšej literatúre. Aj napriek veľkej literárnej hodnote tohto diela, bolo prijaté kritikmi negatívne, z čoho bol Neruda značne sklamaný a odradilo ho to od písania básní.

         Až o desať rokov sa odvážil vydať ďalšiu zbierku básní Knihy veršů (1868). Neruda sa snaží opísať rodinné a milostné city, ďalej jeho vnímanie politických a sociálnych problémov v spoločnosti, ktorá sa nemôže slobodne rozvíjať. Táto zbierka vznikla zlúčením troch menších zbierok – výpravný (epický) zväzok, lyrický zväzok a zmiešaný zväzok. Po vydaní tejto knihy sa Neruda na ďalších desať rokov odmlčal.

         Písně kozmické (1878) boli dielom, ktoré z Nerudu spravili uznávaného básnika. Vďaka ich optimizmu, humoru a vyjadrením nálady v tej dobe, šli rýchlo na odbyt. Vtedajší ľudia boli presvedčení o nezadržateľnej sile pokroku. Ako súčasť pokroku videl Neruda i optimistickú budúcnosť národa. V básniach tejto zbierky sa už objavujú aj vlastenecké verše. Forma týchto básní je veľmi rozmanitá (piesne, popevky).

         Štvrtou zbierkou v poradí sú Balady a romance (1883). Nadväzuje v nich na české ľudové motívy, používa ľudové balady a legendy. V básniach sa odohrávajú príbehy historické, revolučné, sociálne a iné. Všetky sa dotýkajú troch okruhov: ľudské vzťahy, český národný charakter a legendárne biblické príbehy. Sú zasadené do českého prostredia a popisujú české tradície.

         Prosté motivy (1883) sú poslednou básnickou zbierkou, kde cítiť Nerudovu citovú spoveď. Opisuje tragiku osobnej samoty a smútok za láskou. Zbierka je akoby rozdelená do štyroch ročných období. V kolobehu prírody je zachytený život: jar – nádej v lásku, leto – zrelosť, jeseň – starnutie a osamotenie, zima – čakanie na smrť.

         Poslednou zbierkou, ktorú pripravoval, ale nedokončil a ktorá bola vydaná až po jeho smrti Jaroslavom Vrchlickým v roku 1896, bola zbierka Zpěvy páteční. Sú mohutným vyznaním lásky k českému ľudu, zúfalstvom nad jeho utrpením a prejavom neotrasiteľnej viery v lepšiu budúcnosť.

         Jan Neruda začal písať prózu až koncom 50. Rokov a usiluje sa hlavne o pravdivosť a úprimnosť. Spomedzi prozaických diel sú najznámejšie diela Arabesky, Trhani a Povídky malostranské.

         Všetky dovtedy napísané prozaické práce zhrnul v diele Arabesky (1864). Neruda sa tu snažil o zachytenie života v celej jeho bohatosti. Arabesky zachytávali zaujímavé postavy z Malej strany. Hodnota diela nespočíva v deji, ale v dôkladnom vykreslení povahových vlastností jednotlivých postáv. Neruda tiež zachytil spoločenské prostredie, v ktorom vyrastali. Druhé vydanie tejto knihy obsahovalo aj fejtóny, ktoré vyšli v roku 1871 v samostatnej zbierke Různí lidé.

         V diele Trhani (1872) Neruda zmenil spôsob písania a snažil sa o viac dejové dielo. Postavy sú z nízkych spoločenských vrstiev (stavbári, robotníci) a sú veľmi pracovitý, dokážu si vážiť ostatných ľudí a prácu majú radi, lebo je to ich prostriedok k živobytiu.

         V roku 1878 vydal Ján Neruda Povídky malostranské, klasické dielo českého realizmu.

         V dráme Neruda nie je veľmi uznávaný, aj keď sa snažil a napísal niekoľko divadelných hier. Žiadna z hier Ženich z haldu, Prodaná láska a Francesca di Rimini nebola uvedená v Národnom divadle. Preto sa dramatickej tvorby vzdal a preorientoval sa na publicistiku.

         V publicistike vynikal hlavne ako fejtonista. Venoval sa písaniu cestopisných, zábavných, umeleckokritických, politických, sociálnych a kultúrnych fejtónov. Väčšina z nich vyšla v knižných zbierkach: Studie krátké a kratší, Žerty hravé i dravé a Obrazy z ciziny.